Petr Zuska: Všem přeji lepší časy, ve kterých budou moci přijít do divadla a užít si křehké, ale silné a hlavně neopakovatelné zážitky

Petr Zuska: Všem přeji lepší časy, ve kterých budou moci přijít do divadla a užít si křehké, ale silné a hlavně neopakovatelné zážitky Na jevišti Moravského divadla měla dnes mít premiéru inscenace Sólo pro tři. Taneční divadlo, které choreograf a režisér Petr Zuska před třinácti lety s úspěchem uvedl v Národním divadle v Praze, se nyní mělo objevit na repertoáru Moravského divadla. Bohužel se tak kvůli protiepidemickým opatřením ještě nestane, Sólo pro tři si ale můžete užít v on-line podobě, a to dnes, tedy v pátek 5. března. Vstupenky jsou k dispozici na webu Moravského divadla. V následujícím rozhovoru mluví Petr Zuska o genezi celého projektu, vztahu k písničkářům Brelovi, Krylovi a Vysockému, inspiraci filmem Šestý smysl i současné situaci, kdy se herci nemohou setkat s diváky v hledišti.


Taneční divadlo Sólo pro tři provázejí písně Kryla, Vysockého a Brela. Jaká byla vaše cesta k těmto výsostným písničkářům? Vzpomenete si, kdy jste je pro sebe objevil a který z nich byl první?

Všechny tři znám poměrně od útlého věku. Brela jsme poslouchali a četli překlady jeho písní ve skautském oddíle, podobně jako například Dylana, Simona & Garfunkela, či Joni Mitchell. To mi bylo tak 12 let. V té době také přijel můj starší bratr z Moskvy a přivezl desku Vysockého, který právě tehdy zemřel. Paradoxně Kryla jsem začal výrazněji vnímat až později, během studia na gymnáziu. Se spolužáky ve vytahaných svetrech a s dlouhými vlasy jsme hráli na kytary a zpívali jeho písně na Karlově mostě a trochu se báli, že nás seberou.


Sólo pro tři není čistě narativním příběhem, je tam však nějaký motiv či postava, která propojuje jednotlivé obrazy?

Centrální postavou je muž, který jakoby byl trochu Jacquesem, trochu Voloďou a trochu Karlem. Ten prochází celým představením a ač není na jevišti stále, celé se to "děje" vlastně jemu. Je zde však i žena - takový ostrov estrogenu v testosteronovém moři. Ta se dá nazvat jeho alter-egem, duší, svědomím, milenkou, matkou..., smrtí.


Foto: Pavel Hejný

Je oním spojujícím tématem smrt? Všichni tři písničkáři zemřeli poměrně mladí…

Ano, téma smrti je důležité. Brel, Vysockij i Kryl zemřeli před padesátkou a všichni tři ve svých písních smrt často konfrontují. Jakoby tušili, že tu nebudou dlouho. Inscenace začíná a končí určitou stylizací pohřbu. Vše mezi tím je vlastně takovým nesourodým "vteřinovým" flashbackem někoho, kdo umírá. Někoho, kdo "tady" už není, ale neuvědomuje si to. V tomto mne tehdy sekundárně inspiroval rovněž film režiséra M. Night Shyamalana Šestý smysl s Brucem Willisem v hlavní roli.


Nakolik jste se při vytváření choreografie držel obsahu písní, tedy textové složky, a nakolik spíše emoce, pocitu, nálady, které jste v písních našel?

Bylo to tak i tak. U některých písní jsem v rámci samotných veršů "narativnější", jindy se zase naopak nechávám více vést celkovou náladou a melodií svobodněji. Tedy, "kopu" trochu odlišný, ale vždy více méně paralelní "tunel", s mými vlastními intuitivními a pocitovými odbočkami, zákoutími a slepými rameny.


Olomoucká premiéra Sóla pro tři už byla odložena na podzim a teď dochází k odkladu náhradní březnové premiéry. Jak vy vnímáte současnou situaci, kdy se divadla dostanou ke svým příznivcům maximálně prostřednictvím YouTube či jiných on-line platforem?

Současnou situaci divadel a kultury všeobecně vnímám jako velice tristní a nebezpečnou. Sólo pro tři je už mou třetí premiérou, degradovanou pouze na stream videozáznamu na internetových platformách. O těch kompletně zrušených ani nemluvě. Fenomén divadla, tedy živá interakce mezi jevištěm a hledištěm, mizí a žádné světlo na konci tunelu se nerýsuje. Pro mne je však neuvěřitelné, jak na tuto skutečnost divadla reagují, respektive nereagují. 12.ledna letošního roku jsem rozeslal a uveřejnil Výzvu divadlům s názvem OBNOVME ŽIVOT, ve které apeluji na všeobecné plošné otevření divadel pro diváky 12. března - tedy v den smutného výročí roku od první uzávěry. Výsledek nulový. O čem to celé svědčí? O zmanipulovanosti společnosti v slepé víře, že se musí počkat a "oni" to vyřeší, o iracionálním pocitu, že se Zuska asi zbláznil, o tichém souhlasu, který ale není radno říkat nahlas a už vůbec ho podpořit. Má výzva formuluje celý problém v daleko širším záběru, jelikož divadla a kultura jsou jen střepy z mozaiky devastace celé společnosti napříč obory a odvětvími. Měl jsem pocit, že právě umělci a divadla by mohli jít příkladem a stát se motivací pro školství, podnikatele a desítky dalších ruinovaných aktivit a lidských osudů. Spletl jsem se. Oficiální kulturní obec drží hubu a krok, sleduje masmédia a zřejmě vůbec netuší, o co tu v zásadě jde a jaké destrukci svou slepou a naivní loajalitou napomáhá... I pro mne jako tvůrce SÓLA PRO TŘI je v tuto chvíli naprosto signifikantní, kterak má inscenace prudce nabrala na autenticitě. V současné době je totiž daleko aktuálnější, než v roce 2007, kdy vznikla. Teprve teď naprosto chápu a rozumím některým veršům a jejich významu. Tehdy to pro mne byl jen pocit, jakkoli silný, který mne intuitivně oslovil a vedl, kdežto teď je to REALITA. A navíc svou globalitou a charakterem zřejmě ještě zapeklitější, než ta, se kterou se utkali tito tři zpívající, rebelující básníci...



Co byste tedy v současné situaci popřál olomoucké inscenaci Sóla pro tři a všem, kdo se na ní podíleli?

Soubor Moravského divadla v Olomouci je SKVĚLÝ. Velká gratulace všem tanečníkům a mnohým dalším, kteří se na přenosu inscenace podíleli, jak z Prahy, tak z Vašeho divadla a těm, kteří se ho u vás velice profesionálně zhostili. A velká gratulace Michalovi Štípovi, jelikož měl kuráž do toho jít. Všem jim, ale i sobě a hlavně olomouckým divákům přeji lepší časy, ve kterých budou moci přijít do divadla a užít si křehké, ale silné a hlavně neopakovatelné zážitky a momenty, které jinde než v divadle nejsou k mání. A kdy se ten moment bude moci vrátit, je jen na nás. Na nás všech.


Foto: Jakub Fulín

5.3.2021