Dance Brno. Festival českého profesionálního baletu

1. 2. 2022 / Napsali o nás
DANCE BRNO 2021 byl taneční festival zaměřený na prezentaci a tvorbu profesionálních baletních souborů českých divadelních domů. Jedinečný projekt, který získal finanční podporu Ministerstva kultury ČR a Jihomoravského kraje a nad nímž převzali záštitu tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek, primátorka statutárního města Brna JUDr. Markéta Vaňková a hejtman Jihomoravského kraje Mgr. Jan Grolich, představil na jednom místě, během jednoho týdne, uměleckou a interpretační úroveň české profesionální scény. Program festivalu se uskutečnil v budovách Národního divadla Brno – Mahenově a Janáčkově divadle. Představil se baletní soubory národních divadel v Praze, Brně a Ostravě a divadel z Plzně, Olomouce a Českých Budějovic. To znamená představení téměř celé české profesionální baletní scény, projekt v České republice dosud neuskutečněný.

Neočekávané poznatky z DANCE BRNO

Výčet zúčastněných souborů nabídl jedinečnou příležitost: poznat vybraný repertoár téměř všech českých profesionálních baletních souborů a získat přehled o úrovni a zaměření současného českého baletu, který žije v okruhu svého regionu. Program, složený převážně z neoklasických a současných choreografií, s jedním klasickým baletním opusem (Giselle z Olomouce), navazoval na více než čtvrt století v Brně uváděný festival Tanec Brno.

Milovníci hudby – posluchači koncertů a operních představení – si neumějí ani představit, jak výjimečnou událost Balet NdB zorganizoval. Veřejnosti se totiž nabízí nespočet hudebních festivalů, milovníci opery mají svá tradiční bienále. Ale spatřit v živém provedení tanečníků a tanečnic české baletní opusy, tj. hudebně vizuální divadelní artefakty v jedné přehlídce, spojené s diskuzí diváků s umělci po každém představení, milovníci baletu u nás nemohou. Nic takového u nás neexistuje. Kultura je podle vyjádření Václava Klause „jen třešničkou na dortu“. A navíc – balet se skryl pod bezbřehý pojem TANEC.

Současné matení pojmů mezi baletem a tancem se projevilo v diskusích diváků s baletními umělci po jednotlivých představeních, které organizoval časopis Taneční aktuality. Podnítily úvahy o současnosti uměleckého žánru baletu, spjatém s divadelní a hudební tradicí svého města. Velkým překvapením byla vysoká umělecká úroveň všech uvedených titulů a jejich dokonalá interpretace po stránce taneční techniky i emocionálního výrazu. Uměleckými šéfy regionálních baletních souborů jsou bývalí přední baletní sólisté, absolventi některé z českých nebo moravských tanečních konzervatoří a poté Akademie múzických umění v Praze. Každý z nich uplatňuje své interpretační zkušenosti podle svého naturelu, v kombinaci s místní baletní tradicí.

Baletní soubory představily svébytnou dramaturgii, vyhraněný umělecký názor. Jejich choreografická invence byla překvapivě rozmanitá, stylové rozpětí neomezené, scénické prostředky rozdílné. Autory byli tvůrci domácí i zahraniční.

Mohu jen konstatovat, že paleta tanečního tvarosloví českých profesionálních baletních souborů je široká, ve vztahu k použité taneční technice eklektická – od klasického tance přes modern dance, jazz aj. k tanečnímu divadlu a pantomimě. Dominantními tématy současnosti jsou obavy z bezvýznamnosti člověka ve vztahu k moci přírody, z glorifikace technologií a experimentů, které se mohou vymknout naší kontrole. Výrazová škála osciluje mezi oduševnělým tanečním herectvím až k adoraci taneční techniky, která dosahuje krajních výrazových mezí daleko přesahujících možnosti lidského těla.

Také přístup k hudební předloze je variabilní, velmi volný, nicméně ve výsledném působení inscenace na diváka určující. Když se struktura choreografie anebo její interpretace v živém provedení baletního souboru s hudební předlohou zcela neztotožňuje, nedochází u diváka k souznění vizuálního a auditivního zážitku. Jako laik se pak domnívá, že tanečnímu projevu a jeho stylu nerozumí. Jenže nedostatek uměleckého zážitku není způsoben nevzdělaností diváka, ale posunem žánrových hranic mezi uměním baletu a uměním nového cirkusu. Baletní artefakt je produkt senzuální, umělecké zážitky probudí jen baletní interpreti, kteří svůj fyzický výkon oživí emocionalitou své osobnosti. Nesporný vliv na modelování uměleckého stylu baletního souboru má jeho umělecký šéf.

Baletní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni vede Jiří Pokorný, známý jako bravurní sólista pražského Národního divadla. Na přehlídku přivezl baletní adaptaci slavné knižní předlohy zdramatizované Dalem Wassermanem a zfilmované Milošem Formanem pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Pro balet nazvaný podle původního amerického románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven pozval mladého německého choreografa Dustina Kleina a hudebního skladatele Simona Lovermanna.

Druhý pořad festivalu patřil Baletu pražského Národního divadla. V komponovaném večeru autorů Forsythe/Clug/McGregor uvedl tři krátkometrážní nedějové balety soudobých pohybových struktur z repertoáru baletních souborů v zahraničí. The Second Detail, Handman a Eden rezonují pohybově s avantgardními předlohami elektronické hudby a počítačové technologie; podle šéfa Baletu ND Filipa Barankiewicze, bývalého sólisty „stuttgartského baletního zázraku“ Johna Cranka, představují „tanec budoucnosti“.

Balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích pracuje pod vedením Lukáše Slavického. Dlouholetý sólista Bavorského státního baletu v Mnichově vstřebal umělecké zkušenosti šéfa baletu Ivana Lišky, absolventa pražské Taneční konzervatoře (v 60. letech člena Studia Balet Praha). V Jihočeském divadle uvádí inscenace současných českých choreografů a rozvíjí tradici „české baletní školy“ svého otce, ředitele Taneční konzervatoře hl. m. Prahy.

Brněnské obecenstvo bylo nadšeno inscenací Rádio svobodná Bystrouška, kterou vytvořil emeritní šéf baletu Národního divadla Petr Zuska a Štěpán Benyovszký podle příběhu Rudolfa Těsnohlídka, s vyprávěním Karla Högera a doprovodnou hudební koláží.

Balet Moravského divadla z Olomouce přivezl na přehlídku tradiční baletní titul. Romantický příběh Giselle s hudbou Adolpha Charlese Adama inscenoval Michal Štípa, dlouholetý sólista pražského Národního divadla, poté šéf olomouckého baletu. Jeho verze, nastudovaná převážně podle romantického originálu, upoutala pozornost stylovou interpretací a snahou po aktualizaci – přesunutím prvního dějství z prostředí lesní myslivny na náměstí v Olomouci.

Balet Národního divadla moravskoslezského z Ostravy, vedený Lenkou Dřímalovou, vybral z barvité palety svého repertoáru velmi úspěšnou inscenaci italského choreografa Maura Bigonzettiho s názvem Rossiniho karty, kterou vytvořil v roce 2004 pro soubor Aterballeto. Zatančil ji s brilantní suverenitou a vyvolal spontánní ohlas diváků. Neméně úspěšná byla úvodní choreografie večera Následky, rovněž inspirovaná nekonečným vývojem vztahu mezi přírodou a člověkem, strachem z nekontrolovatelného destruktivního potenciálu techniky, skrytým pod pláštíkem naděje, již vkládáme do výhod, které nám technika přináší. V následné diskusi se projevilo, že se souborem systematicky pracuje na technice taneční výrazovosti izraelským systémem zvaným gaga další česká emeritní sólistka Nataša Novotná, která se vrátila domů po svém angažmá v zahraničí, a to u Jiřího Kyliána v Nederlands Dans Theater.

Festival završil Balet Národního divadla Brno svou verzí Dámy s kaméliemi podle románu Alexandra Dumase ml. v choreografii Valentiny Turcu, s hudební partiturou ze skladeb Franze Schuberta a Andreie Pushkareva. Valentina Turcu, Chorvatka s praxí baleríny u Maurice Béjarta, prezentuje balet jako divadlo velkých vášní a nádherných zážitků. Její inscenace povznáší z každodenní všednosti a osvěžuje lidské nitro prostřednictvím senzuálních zážitků, utkaných ze souznění hudby, tance a výtvarna. Hlavní rolí Marguerity Gautierové v Dámě s kaméliemi se Klaudia Radačovská nesporně zařadila mezi výjimečné osobnosti umění baletu.

Podivná realita české baletní profese

Údiv diváků, a po pravdě řečeno i můj, vzbudila poznaná skutečnost festivalu, že český profesionální balet a členy jeho baletních souborů tvoří naprostou většinou jména cizinců ze všech koutů zeměkoule. Umělečtí šéfové a pedagogové patří ještě ke generaci českých baletních umělců, kteří v osmdesátých a devadesátých letech minulého století studovali na českých, moravských a slovenských baletních konzervatořích, poté prožili dvacet let aktivní umělecké dráhy baletního umělce a nyní své zkušenosti předávají dalším generacím. Ale v souborech pracují převážně s baletními umělci ze zahraničí. Ti se ke konkurzům do Česka hlásí po stovkách. Kam se poděli čeští absolventi konzervatoří? Nebo nejsou? Co bude dál s českým baletem, ptali se diváci? Ptám se i já. Otázka by neměla zůstat bez odpovědi.

Jana Hošková

Harmonie 2/2022