„Do klasického baletu jsem se zamilovala až v Olomouci“

10. 4. 2017 / Napsali o nás
V šestnácti letech opustila kvůli tanci rodné Japonsko a odletěla jej studovat do Evropy. Po německých městech Berlín a Lipsko zamířila do Moravského divadla, kde od roku 2012 ztvárnila několik hlavních rolí. Za tu poslední, Kitri v Donu Quijotovi, o níž snila už jako malá holka, získala šestadvacetiletá primabalerína Yui Kyotani – jako vůbec první člen olomouckého baletu – prestižní ocenění Thálie.

„Byl to nejkrásnější moment mé dosavadní kariéry, nikdy jsem tak významnou cenu nedostala. Nepatří ale jen mně, ale všem lidem, kteří mi pomáhají a podporují mě,“ usmívá se rodačka z japonského města Nara nedaleko Kjóta a Ósaky.

Ve svém rodišti Kyotani s baletem začínala. Původně ale chtěla chodit na gymnastiku. „Rodiče mi řekli, že pokud ji chci dělat, budu k tomu potřebovat balet. No a pak jsem náhodou narazila na plakát, na kterém stálo, že se u nás otevírá baletní studio. Tak jsem to zkusila, zašla tam a na gymnastiku jsem po prvním tréninku zapomněla. To mi bylo osm let a od té doby dělám balet,“ popisuje Kyotani.

O konkurzu v Olomouci se dozvěděla od krajana

Začínala se dvěma třemi tréninky za týden. Každý další rok jí přibyl jeden navíc, a to až do fáze, kdy neměla ani jeden den v týdnu volný.

„Navíc jsem chodila do klasické školy, žádné úlevy kvůli tanci jsem neměla. Do baletního studia jsem se tak dostala až po vyučování. Každopádně jsem to vždycky měla tak, že jsem milovala zkoušky a nenáviděla trénink, cvičení, která se neustále opakují,“ prozrazuje na sebe primabalerína.

V šestnácti letech kvůli tanci opustila domov a odletěla jej studovat do Berlína. „Vnímala jsem to jako obrovskou šanci posunout se dál a podřídila tomu docela hodně. Příprava mi zabrala rok a půl, učila jsem se německy, přidávala si tréninkové dávky a také jsem se na tu změnu připravovala z hlediska psychiky,“ říká.

Státní baletní školu v Berlíně ale nakonec nedokončila. Dostala nabídku z divadla v Lipsku, která zvítězila. Po ročním angažmá se vrátila zpět do Berlína, kde se s ní díky společnému známému spojil někdejší sólista Moravského divadla a krajan Mikina Kawamura. Od něj se dozvěděla, že Olomouc hledá posilu. Neváhala a vyrazila na konkurz.

„Docela mě překvapila „vizáž“ Moravského divadla, respektive to, že není samostatně stojící budovou, jak jsem divadla do té doby znala. Navíc jsem přijela večer a za tmy na mě Olomouc působila trochu strašidelně. Ale hned druhý den, když jsem viděla centrum v denním světle, jsem zjistila, že jsem se ocitla v nádherném historickém městě. Dnes jsem už ve fázi, kdy je pro mě Olomouc druhým nejhezčím místem na světě. Po mém rodišti,“ usmívá se.

Hned na „přivítanou“ v Olomouci dostala jednu z nejtěžších baletních rolí, ztvárnění Odetty-Odílie v Labutím jezeře. Některé baletky na takovou šanci čekají celý život.

„Když jsem se dozvěděla, že budu tančit Odettu-Odílii, nevěřila jsem tomu, říkala jsem si, že je to nějaký vtip. S takovou velkou rolí jsem neměla vůbec žádné zkušenosti – a tomu odpovídaly i moje obavy z ní. Nikdy předtím ani potom jsem nebyla před premiérou tak nervózní. Málem jsem zvracela,“ prozrazuje Kyotani. „O roli Kitri jsem snila už jako malá holka“ „Labutí“ role jí hned v první sezoně vynesla širší nominaci na Thálii. Do širší nominace se probojovala i loni za ztvárnění Marguerite v Dámě s kaméliemi. Prestižní ocenění nakonec dostala za Kitri. „Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. O roli Kitri jsem snila už jako malá holka, kdy jsem Dona Quijota viděla na DVD. Navíc jde o klasický balet, který je technicky velmi náročný. Dáma s kaméliemi je víc o hereckém výrazu než o technice. Ale každá nominace mě velmi potěšila a za každou jsem vděčná,“ říká.

Přestože Cenu Thálie primabalerína získala za roli v klasickém baletu, ten pro ni nebyl vždy na prvním místě. „V mládí, ale i v Německu jsem tíhla spíše k modernímu baletu. I učitelé mi říkali, že jsem typ pro současný balet. Vše se změnilo až v Olomouci, když jsem dostala roli v Labutím jezeře. Díky ní jsem si klasický balet zamilovala, už ho mám raději než ten moderní. Nejvíc ze všeho ale tíhnu k neoklasice,“ upřesňuje primabalerína.

Do jiného divadla se po zisku Thálie nechystá

Ačkoli vysněnou roli už dostala, postav, které by si chtěla zatančit, je spousta. „Pokud bych měla jmenovat jeden titul, byl by to Evžen Oněgin. I kvůli té nádherné hudbě. Viděla jsem to představení v divadle v Berlíně a nemohla jsem přestat plakat, jak mě to dojalo,“ uvádí.

Na dotaz, zda jí coby držitelce Thálie už Olomouc není těsná, tedy zda neplánuje odchod do většího divadla, kroutí hlavou: „Nechystám se odejít, protože jsem tu maximálně spokojená. Mám ráda zdejší publikum, které je baletu nakloněné a vždy na mě působilo vřelým dojmem. Jak jsem už taky říkala, moc se mi líbí i město jako takové, jsou tu příjemní lidé. A taky tu mám přítele.“

Vladimír Onderka

5plus2, 7.4.2017