Don Pasquale a jeho triumfální návrat do Olomouce
Ale vraťme se k autorovi, Gaetanu Donizettimu. Narodil se ve stejném roce jako Franz Schubert (1797 – přežil jej ovšem o dvacet let), vyznačoval se však stejnou skladatelskou plodností – byť jeho doménou byla opera. Napsal jich za svůj život 71, psal pro nejslavnější operní domy v Neapoli, Miláně, Římě, Paříži, Vídni... Spolu s Gioachinem Rossinim a Vincenzem Bellinim patřil k vůdčím představitelům bel canta, stylu kladoucím nesmírné nároky na pěveckou techniku sólistů. Je jedním z géniů, kteří přišli na svět bez hudebního rodinného zázemí, a kteří přesto svému jménu zajistili nesmrtelnost.
Donizetti vždy chtěl psát a také psal pro široké masy publika, ne jen pro vybrané vrstvy. Proto jeho hudba je prostá, průzračná, až, dalo by se říct, laskavá, lehce zapamatovatelná, podtrhující dokonale význam slova. V opeře Don Pasquale, jejíž premiéra byla s bouřlivým úspěchem provedena 3. 1. 1843 v Paříži a opera se tehdy hrála nepřetržitě 14 dní za sebou, miluje Donizetti valčíkový rytmus, který střídá s hopsavým – tečkovaným. Náročné árie sólistů jsou vygradovány tak, že po nich nutně musí následovat potlesk.
Děj je celkem prostinký: bohatý starý mládenec Don Pasquale by se rád oženil, přitom je zásadně proti sňatku svého synovce Ernesta s chudou Norinou, Je tu však ještě Dr. Malatesta, který vztahu mladých přeje, proto vymyslí lest: Norinu představí donu Pasqualovi jako svou sestru přicházející z kláštera a zdánlivě ji – za přispění nepravého notáře – provdá za Dona Pasquala. Leč mladá paní udělá svému muži po „svatbě“ ze života takové peklo, že ten se jí rád zase zbaví. Po vysvětlení celého podvodu pak i Don Pasquale přeje mladým milencům štěstí. Libreto napsal Giovanni Ruffini, v olomouckém provedení nasloucháme textu v češtině v překladu Jindřicha Hanuše Böhma, neboť přesvědčením režiséra Václava Věžníka je, že komická opera má znít v řeči, jíž divák rozumí, aby věděl, „kdy se má smát!“.
Na první premiéře 8. 6. se v hlavních rolích představili David Szendiuch (Don Pasquale), Jakub Tolaš j. h. (Dr. Malatesta), Ondřej Koplík j.h. (Ernesto), Ondřej Doležal j. h. (Notář) a v jediné ženské roli Barbara Sabella (Norina) – u ní byla inscenačně i režijně skvěle předvedena proměna skromné, chudé dívky v despotickou bohatou paní.
Ačkoliv Donizetti nešetřil nároky na pěvecké umění sólistů – dlouhé, prokomponované recitativy, árie protkané ozdobami, trylky, stupnicovými běhy a rozsáhlými kadencemi – vedli si všichni přesvědčivě i po stránce herecké a vyvolávali u publika bouře smíchu. Duet Dona Pasquala a Dr. Malatesty s nepředstavitelně rychlou, až dech beroucí kaskádou slabik musel být dokonce opakován!
Nezastupitelná role přirozeně připadla orchestru v čele s dirigentem Tomášem Hanákem, který se nejen skvěle zhostil jiskřivé i jímavé partitury, ale byl rovněž výborným partnerem sólistů, aniž by je někdy překrýval. Dobové kostýmy byly ušity podle návrhů Josefa Jelínka, autorem vtipně řešené scény byl Jaroslav Milfajt. V režii Václava Věžníka byla záruka, že opera bude provedena tak, jak by si to autor přál, neboť i Věžník vychází především z hudby! Respektování autora je jeho krédem, které důsledně celý život prosazuje, a věří, že pokud budou operu režírovat hudebně vzdělaní režiséři, nebude docházet k deformacím starších děl, jak se to dnes, bohužel, dost často děje.
Věra Lejsková
Uvedení Dona Pasquala v olomoucké opeře patří nepochybně k jejím dramaturgickým skvostům a jistě se udrží na repertoáru dlouhou dobu.