Herec Petr Kubes o dětství na Lazcích, olomouckém odcházení i fotbalu

29. 7. 2019 / Napsali o nás
Po neuvěřitelných šestnácti letech v Moravském divadle Olomouc se herec Petr Kubes rozhodl změnit angažmá, v příští sezoně zamíří do Národního divadla Brno. Působit bude v tamní Mahenově činohře.

V rozhovoru pro Deník sedmačtyřicetiletý otec dvou dětí zavzpomínal na svoji dosavadní kariéru i na prázdninová dobrodružství z dětství.

„Olomouci chci poděkovat za všechny ty nádherné roky, které jsem tu prožil. Doufám, že se sem budu pořád vracet,“ řekl herec, který v Moravském divadle ztvárnil 70 rolí. Se sezonou se rozloučil v úterý 25. června jako Guillot v Evženu Oněginovi. Oficiální rozlučka s divadlem jej ale teprve čeká.

Jak jste si užil své poslední představení v Moravském divadle?

Bylo to opravdu dojemné. Po představení mi uvaděčky, šatnářky a další zaměstnanci divadla přišli popřát k mému novému působení a poděkovat za ta léta, co jsem tu strávil. Diváci aplaudovali vestoje. Uvědomil jsem si, kolik mám okolo sebe skvělých přátel a lidí, kterým moje práce dělá radost. Užil jsem si jak samotné představení, tak i děkovačku.

Bylo opravdu poslední, nebo vás diváci v Olomouci ještě uvidí?

My jsme teď sice zakončili sezonu, ale i v té příští budu dohrávat čtyři představení, v nichž účinkuji. Z Divadla hudby do Divadla na Šantovce se stěhuje komedie Central Park West, dohrávám Cyrana z Bergeracu, Petra a Lucii a ještě se představím jako Král Jan v Robinu Hoodovi na srpnovém open air festivalu. I proto jsme se s panem ředitelem Davidem Gernešem i s uměleckým šéfem Romanem Venclem dohodli, že tu oficiální rozlučku ještě dělat nebudeme. O to víc mě potěšila ta spontánní v úterý. Já ale nemám rád taková ta poslední slova a oddělování tlustou čarou. Prostě kontinuálně navazuji na to, co dělám.

Televizní role? Nestojí za řeč

Kolik rolí jste za těch 16 let v Olomouci ztvárnil?

Bylo jich přesně 70. Mimochodem, ten počet jsem v jednom rozhovoru uvedl jen tak odhadem. Pak jsem si seznam svých rolí nechal vyjet z počítače a bylo jich opravdu 70! Asi se to do mě nějak zapsalo.

Přirostla vám nějaká k srdci víc než ostatní?

Ze všech těch rolí, co jsem za 16 let odehrál, není snad jediná, na kterou bych zapomněl. Vždycky budu rád vzpomínat třeba na Stavitele Solnesse, protože zahrát si takhle velkou, úžasnou hru ve čtyřiceti letech, to je z hlediska divadelní práce něco neuvěřitelného. Ibsenův text mi hned přirost k srdci. A pak následoval Hamlet, Salieri… To všechno jsou hry, ve kterých se díky jejich nadčasovosti zrcadlí osud člověka, celý náš život. Mít možnost projít si takovými rolemi je zároveň způsob, jak v sobě nacházet životní filozofii, vztah ke světu, ke společnosti. Je v nich spousta míst, která budou stále aktuální a pořád budou člověka formovat.

Takže jste se jako správný herec do těch rolí uměl vcítit.

Nejde o to svézt se na vlně nějakého obecného pocitu. Já jsem své role prožíval hlavně jako témata, která v sobě můžu zpracovávat. Kdo jsme? Jaké je naše poslání v životě? To jsou otázky, které mě vždycky budou nesmírně zajímat. A proto je pro mě tolik fascinující třeba právě Shakespeare. Pro herce přináší nekonečné množství podnětů k tvorbě a příležitost, jak se skrze hluboce filosofický text dostat k divákovi.

Vy jste si ale vyzkoušel také televizní role. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Upřímně? Myslím si, že to nestojí za řeč. Hlavně se chci podílet na věcech, které mě naplňují a baví. Účinkoval jsem v pár studentských filmech, protože jsem v tom viděl nějaký smysl. Podílel jsem se na tanečním filmu Daniely Hanelové, který měl premiéru loni v Kalifornii a letos se dostal mezi 30 nejlepších tanečních filmů na festival do pražského Světozoru. Takové natáčení mě pak motivuje.

Jinak ale zůstáváte věrný prknům, co znamenají svět?

Toužím po krásné filmové roli s obsahem, to ano, ale nekonečné seriály, jejichž jedinou filozofií jsou peníze, mě nikdy nelákaly. S tím, co mi umožnilo a dalo divadlo, kolik skutečných tvůrců jsem poznal a zažil, se to přece vůbec nedá srovnávat.

Milované Portugalsko

Proč jste se vlastně rozhodl změnit angažmá?

Před několika lety jsem v Olomouci spolupracoval s dramaturgem Milanem Šotkem, nynějším uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Brně. Rádi bychom na tuto spolupráci navázali. Těším se na nové impulzy, kolegy, autory a režiséry. Národní divadlo v Brně navíc disponuje více scénami, což je pro herce vždy osvěžující.

Jakou rolí se v Mahenově činohře uvedete?

Čeká mě spousta krásné práce. Přebírám role za Petra Halberstadta, třeba v Želarech budu hrát Jozu. Na podzim začnu zkoušet hru Pera markýze de Sade a v Redutě mě čeká Mars od Maria von Mayenburga.

Dnešním dnem vám začínají prázdniny. Co máte v plánu na léto?

Budu se svými dětmi Theodorem a Esther, kterým je 13 a 7 let. To je největší dar. Loni o prázdninách jsme společně navštívili mé milované Portugalsko. Rád se tam vracím za přáteli, miluji oceán i tamní atmosféru. Dalo by se říct, že Lisabon je město mého srdce a Porto městem mojí hlavy. Ale jinak jsem vždycky rád tam, kde jsou příjemní lidé. I v Česku mám svá oblíbená místa, která mile rád opět navštívím. Budu se ale také muset učit texty pro své nové role.

Fotbal s Kotůlkem

Vzpomněl byste si ještě na svoje prázdninová dobrodružství z dětských let?

Já měl nádherné dětství! Bydleli jsme v Olomouci na Lazcích, tam býval takový háječek, v něm třešeň. Na tu jsme pořád lozili. V létě jsme vzali balon a šli si kopat před barák nebo na dostihovou dráhu, v zimě jsme lítali za samoobsluhou s tenisákem a hokejkou. Ale většinu času jsem trávil fotbalem. Dokonce jsem chytal za Náměšť na Hané v době, kdy tam v obraně hrál Martin Kotůlek. On pak šel do olomoucké Sigmy, já do TJ Lokomotiva Olomouc. V krajském přeboru jsem byl chvíli v bráně, potom jsem hrál předstopera. Byl jsem šťastné dítě.

Z vás tedy mohl být i sportovec.

Mohl, dokonce jsem chodil do sportovní třídy v Hejčíně. Ale pak v mém životě převážily jiné zájmy: umění, literatura, divadlo. Navíc ani na DAMU jsem o sport nepřišel, pohybových aktivit tam byla spousta, včetně mého oblíbeného šermu a akrobacie. Člověk tak rozvíjel i svoji fyzickou stránku, která tak nějak přirozeně přešla do herectví. Což je fajn, dneska už by ze mě byl jen vzpomínající sportovec, zatímco aktivním hercem můžu být klidně do sta let. 

František Berger

Olomoucký deník, 5.7.2019