Když František Řehák na začátku října 2008 slavil své pětaosmdesátiny, dal při té příležitosti MF DNES exkluzivní rozhovor – navíc plánoval, že bude vůbec poslední. „S rozhovory končím, už jsem řekl vše,“ vysvětlil. Svůj olomoucký byt měl tehdy vyzdobený kyticemi, obrazy a dary od svých přátel, v knihovně vystavené fotografie své ženy a početné rodiny – pro něj dvou nejdůležitějších věcí na světě. A přehlédnout se nedaly popsané stohy papíru – ve svých denících si zaznamenal všechny své role. Číst si v nich směli jen jeho nejbližší, považoval je za příliš důvěrné. Plánoval, že je jednou možná vydá knižně. Už to nestihne...

MF DNES jako vzpomínku na velkého olomouckého herce a osobnost připomíná právě onen rozhovor z října 2008, který byl nakonec skutečně posledním velkým interview, které František Řehák médiím poskytl.

Když slyším vaši spisovnou češtinu, netrhá vám hanácký dialekt uši? Hanáčtina se mi líbí. Pocházím z Nového Bydžova, takže je mi blízké spíše podkrkonošské nářečí a východočeské vlivy, jako třeba protetické vé. Když jsem ale začal s herectvím, bral jsem ho jako poslání a divadlo jako pokoru, proto jsem se začal vyjadřovat kulturně, kultivovaně a spisovně. Na rozdíl od svých mladších hereckých kolegů si nemyslím, že mluvit spisovně je přežitek, a ctím mluvu generace Radovana Lukavského. A to nejen při recitacích a uvádění výstav, ale i v běžném životě.

Stále cítíte, že je to spíše takový donquijotovský boj? Asi ano (ukáže na obraz a plastiku dona Quijota), dnes už neovlivňuji ani svou rodinu. Můj devítiletý pravnuk a čtyři dospělí vnuci poznali víc než já, procestovali celý svět, pracují pro zahraniční firmy a jsou světaznalí. Ale já stejně nejvíc ctím českou klasiku a Stroupežnického Naše furianty a mám velkou radost, když za mnou třeba po představení přijdou lidé a řeknou: pane Řeháku, vy tak krásně mluvíte, vám je tak krásně rozumět...

Mluví se v Olomouci skutečně nejspisovněji v republice? O tom jsem přesvědčen a mám na to i svou teorii. Kolem středu Moravy je hned několik nářečí a na Olomouc – staré kulturní město s vysokou školou – tlačí hanáčtina, slováčtina, brněnština, valašské a slezské nářečí. Olomouc odolávala, bránila se, a tím si vytvářela dobré podmínky pro spisovnou mluvu.

Považujete se za Olomoučana, dětství jste ale strávil v Čechách. Co vás přivedlo na Moravu? Jako nadšený ochotník, který se chystá dělat herectví profesionálně, jsem vlastně do Olomouce postupně směřoval. Zdejší divadlo mělo před válkou i během ní nesmírný zvuk a odcházely do něj velké hvězdy. Snili o něm i členové kočovné divadelní společnosti, se kterými jsem cestoval. Chudáci herci museli mít svou garderobu, své paruky a plat dostali, jen když na jejich představení přišli lidé. Ochotníci z Bydžova, Pelhřimova i Pardubáci navzájem soutěžili, kdo se dostane do Jiráskova Hronova, většina se jich nakonec uchytila v Praze. Já se ale ještě s dalšími kamarády vydal přes oblastní a profesionální divadlo a po válce, kdy se nám hercům otevřel svět, jsem odešel přes Mladou Boleslav a vojenskou službu přímo do hvězdné Olomouce. Jako mladý začínající herec, který věděl o pověsti olomouckého divadla, jsem tuto štaci prostě nemohl minout.

V Olomouci jste již zůstal natrvalo. Nelákalo vás někdy odejít a zkusit štěstí třeba v Praze? To víte, že lákalo. Do roku 1952 jsem dostal dvě nabídky do Prahy, ale odmítl jsem. Pak jsem šel z vlastní vůle do Zlína. Divadlo vlastně bylo staré kino v podzemí, ale působila tu výborná herecká škola v čele s Jiřím Adamírou a dalšími. Nakonec jsem se ale vrátil do Olomouce. Poznal jsem tu totiž jednu krásnou dívku, zamiloval se a pak jsme se vzali. Příští rok oslavíme se ženou diamantovou svatbu – šedesát let manželství.

Přišlo také pár vrcholných nabídek – z Krejčova Divadla za branou a v roce 1991 z Vinohradského divadla. I těm jste odolal? Do Divadla za branou jsem vydržel tři roky dojíždět, pak jsem ale definitivně zůstal s rodinou v Olomouci, syn se zrovna chystal na gymnázium. Když se v 90. letech, to jsem byl již v důchodu, ozvalo Vinohradské divadlo a nabídlo mi roli po Iljovi Prachařovi s Jiřinou Bohdalovou, neváhal jsem. Za devět měsíců jsme představení odehráli dvaapadesátkrát a paní Jiřina Jirásková mi nabídla smlouvu. Domluvili jsme se na půl úvazku, a najednou prásk. Ozvalo se zdraví a já už se nemohl ani nechtěl vrátit. Mrzelo mě to, roli museli dohrát jiní. Z nabídky, která se neodmítá, zůstaly jen dopisy a prosby, ať přijedu...

Nabídky na filmové role ale přicházejí stále... Sem tam mi nějaké drobné role nabídnou, zahrál jsem si v Menzlově snímku Obsluhoval jsem anglického krále a před Vánocemi se objeví televizní film Návštěva Prahy s vraždou, kde Jiřímu Menzlovi budu hrát otce. Symbolicky tak uzavřu menzlovskou dekádu i své herectví.

Jak to bylo s tou oslavou narozenin v Rychnově nad Kněžnou? Kdysi jsem tam na festivalu Filmový smích účinkoval s Jiřím Menzlem a Vaškem Neckářem. Hezky se tam o nás starali a já prohlásil, že by nebylo špatné tu oslavit pětaosmdesátiny. A představte si, předčtrnácti dny zazvonil telefon a oni si mě pozvali. Vystoupil jsem s Petrem Nárožným před plným filmovým sálem diváků z Plzně, Prahy a celé republiky a já se v Rychnově nad Kněžnou, nikoli v Olomouci, dočkal ocenění filmových diváků.

Je dnes pro mladé herce jednodušší prosadit se? Mladí jsou na tom dnes mnohem lépe než starý herec v Olomouci, když totiž nejste v Praze a nehrajete v seriálu, nikdo vás nezná. Mám rád nové tváře a fandím mladým herečkám, jenže dnes může hrát téměř každá modelka. Objeví se v seriálu a pak už jen čeká, než si jí někdo všimne a dá jí roli. A mnohé se dočkají.

Co byste radil začínajícím hercům, jaké hodnoty by měli ctít? V životě lidí mnohdy velké věci rozhodne náhoda, tak to bylo i u mě. Našel jsem člověka (Jiřího Menzla – pozn. red.), který to se mnou riskl a obsadil mě do velké filmové role. A ono to vyšlo, a tak mě obsazoval dál. Jen štěstí ale nestačí, chce to také mít svůj cíl a za tím si jít. Mladí lidé by si měli uvědomit, že stáří je handicap pro staré, ale mladí by si měli těch starých i přes všechny zápory vážit, mají totiž svůj život za sebou a spoustu zkušeností...

Vážně jste nikdy neposlal SMS? Je to tak, mobilní telefon nosím v kapse, ale umím jen přijímat hovory, textovou zprávu jsem v životě neposlal. Prostě jsem po představení sedl za stůl a psal mamince dopisy, povídal si s ní. Všechny dopisy od ní, i ty od kamarádů, mám schované. Je mi jasné, že mí dospělí synové je jednou všechny vyhodí, ale já to nedokážu.

Čím je pro vás rodina? Můj tatínek je z pěti dětí, maminka z deseti, a oba nás vedli k divadlu a sportu. Donedávna jsem hrál tenis a jezdil na turnaje, jsem soutěživý typ a sportem jsem řešil i spory. Nikdy jsem se nepral tak jako ti dnešní fotbaloví rádoby fandové. Se ženou se celý život vodíme za ruce. Kdysi to bylo z lásky, teď už je to nutnost – musíme se podpírat, abychom neupadli. (smích) Své problémy jsme si ale vždycky dokázali vyřešit. Možná to bylo výchovou, ale rodinu všichni bezmezně ctíme.

Jak vůbec vypadá běžný den Františka Řeháka? Chodíme se ženou na procházky, bloumáme jen tak po městě nebo jezdíme na chatu do Libiny. Občas si zajdeme do divadla nebo na prohlídku nádherného olomouckého arcibiskupství a jiných muzeí. Mám tu spoustu známých a s těmi se navštěvuji, žije se mi tu dobře a Václavské náměstí ani rušné ulice v Praze mi vůbec nechybí. Nebyl jsem tam už snad deset let...

Kdysi jste prohlásil, že jste byl celý život bezbřehý optimista. Cítíte to tak i dnes? Postupem času a s přibývajícími lety člověk „moudří“ a stává se opatrnějším. Před 10 lety jsem pocítil jistý skepticismus, dnes jsem již reálný pesimista a hned tak něčím se nenadchnu. Krásné věci ale ocením a vždy se z nich budu radovat. Jako třeba nedávno jsem si přečetl krásnou báseň (bere sbírku olomouckého umělce Jiřího Hastíka, nalistuje báseň a začne předčítat): Mám na to, abych pochopil, kým někdy mohu být / mám na to, abych nepochopil, kým nikdy nemohu být / mám na to, abych pochopil, že nikdy nepochopím, kdo jsem... A chtěl bych ještě vzkázat lidem: Na shledanou v olomouckých ulicích a parcích, milí Olomoučané!

Lenka Strnadová