Dnes a zítra

Divadelní prázdniny - nehraje se

Naše tipy
22.8 (čt) sk. - 20:00

Sluha dvou pánů

Skoro bleší cirkus

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Amfiteátr Velká Bystřice

23.8 (pá) sk. - 20:00

Kupec benátský

Kdo si půjčí, musí splácet

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Fort Křelov

24.8 (so) sk. - 20:00

Robin Hood

Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Fort Křelov

25.8 (ne) sk. - 20:00

Noc na Karlštejně

Romantická komedie plná známých a oblíbených melodií

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

26.8 (po) sk. - 20:00

Starci na chmelu

Když dva jsou jako jeden

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

27.8 (út) sk. - 20:00

Balet Gala

Galavečer

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

Kouzlení v Moravském divadle

Divá báze.cz, 25. 11. 2017

Kouzelná flétna nepochybně patří k základům světového operního repertoáru, představuje však také významné místo v neobyčejně bohatém Mozartově díle. Dokončil ji až na sklonku svého života a šlo teprve o čtvrtou operu, kterou zkomponoval na základě německého libreta. Vedle němčiny je pro ni příznačná rovněž zednářská symbolika, kterou je děj prostoupen. Ačkoli je její základní charakter pohádkový, v několika scénách je tento dětský žánr přesáhnut a naplněn hloubkou.


V Moravském divadle byla Kouzelná flétna premiérována desátého června loňského roku při příležitosti 260. výročí Mozartova narození, ovšem zájem olomouckých diváků si drží i letos. Přitom se rozhodně svému publiku nepodbízí, ani neusiluje o fantaskní opulentnost, k níž může svým námětem a žánrovým vymezením vábit. Jedna z nejznámějších německých oper je v režii Romana Vencla a Michaely Doležalové až překvapivě věrná operní tradici osmnáctého století.


Zřejmě před každým režisérem, kterému se dostane do rukou látka Kouzelné flétny, leží dilema, zda akcentovat její komediální potenciál, nebo naopak zdůraznit hlubokou a lidskou pravdivost, která se za pohádkovým námětem ukrývá. Režisérské duo Moravského divadla se rozhodlo pro první variantu a Kouzelnou flétnu pojalo jako ryze komickou operu, nikoli však komickou ve špatném slova smyslu. Jedná se totiž rozhodně o komedii funkční a smysluplnou. Tvůrci se úspěšně vyhnuli infantilnímu humoru či – pro současné divadlo tak typickým – komickým vsuvkám narážejícím na moderní dobu, aktuální témata a problémy. Je naopak patrná práce s komediálními nuancemi jednotlivých postav ve své předepsané, již dané podobě.


Dominantní humornou postavou je tradičně Papageno, který obstarává většinu vtipných gagů a svojí prostotou vnáší do opery pompézní velikosti jistou zemitost a hravost. Jeho herecký představitel Jakub Tolaš je obdařen komediálním talentem a také schopností improvizace, která je pro tuto postavu téměř nezbytná. Komunikuje s publikem a bez ustání vtipkuje, což sbližuje monumentální, často těžko přístupný svět velké opery a svět zábavychtivého diváka. Třebaže jsou jeho vtipy často namířené na sexualitu, nedopouští se nízkosti a nepodlehne bagatelizování své vlastní role.


Komediální rozměr posiluje také záporná postava Monostrata v podání Milana Vlčka. Ačkoli může tento charakter čímsi připomínat například Kalibana ze Shakespearovy Bouře, převládající je u něj přece jen humorný tón. Monostratos sice škodí hlavním hrdinům, páchá zlo, osnuje různé úklady, ale při tom všem je pořád jaksi groteskně komický, vlastně politováníhodný. Máme s ním soucit, přestože si ho nezaslouží. Vlčkova herecká kreace nepředstavuje záporný charakter jako zrůdu, ale spíše jako nechtěně směšnou oběť svých nedobrých úmyslů.


Vážná linie opery doplňující humorný ráz těžkým milostným tématem na sebe váže především výkony Petra Martínka v roli Tamina a Barbary Sabellové v roli Paminy. Oba hrají přesvědčivě, zachovávají vážnost a jejich osudová láska působí uvěřitelně.


Nejočekávanější „atrakcí“ Kouzelné flétny většinou bývá Královna noci, přestože se jedná o vedlejší postavu, která má prostor pouze v jedné árii a dvou dalších zpívaných výstupech. Pěvecké nároky na tu tuto roli jsou však obrovské a árie Der Hölle Rache zpravidla patřívá k vrcholům Mozartovy opery. Elena Gazdíková se s náročnou postavou vypořádala rozhodně se ctí. Vládne dostatečným pěveckým rozsahem i charismatem, bez něhož si nelze Královnu noci představit. Její výkon patří určitě k tomu nejzapamatovatelnějšímu z olomoucké Kouzelné flétny.


Jestliže jsem na začátku této recenze napsal, že režisérská dvojice zůstává svým zpracováním Kouzelné flétny věrná operní tradici osmnáctého století, myslel jsem tím především pokoru, se kterou k opernímu dílu přistoupila. Nic není zlehčováno, bagatelizováno, zároveň lze cítit absenci strachu z velké „klasiky“. Dovedu si představit, že v principu podobně mohla opera působit i při premiéře v roce 1791 – vtipně i vážně, živočišně i ušlechtile, pohádkově i civilně, zkrátka celistvě. To často současným zpracováním starých oper chybí, právě celistvost a komplexní přístup k tomuto specifickému hudebně-divadelnímu žánru, který už má svá vrcholná období dávno za sebou. To je důležité pochopit – starou operu nejde předělat tak, aby se z ní stala opera nová. Vencl s Doležalovou se úspěšně vyhnuli přepjaté snaze co možná nejvíce přiblížit něco starého dnešnímu divákovi. Zůstali věrni Mozartově a Schikanederově vizi a vzdali se ambice být aktuální prostřednictvím neaktuálního materiálu. Ovšem pochopitelně i tato uvědomělost při ctění klasického umění má a musí mít své hranice. Divadlo je pořád projevem okamžiku, děje se teď a tady, probíhá před očima současného diváka a toho má bavit. Proto se nemůžeme divit několika prvkům, které Kouzelnou flétnu Moravského divadla ozvláštňují a činí divácky přístupnější.


Začněme u scény, která je navzdory výpravné povaze libreta dosti skromná. Jedná se vlastně o jakési bludiště sestavené ze zrcadel, jiné kulisy na jevišti nejsou. Jevištní konstrukce zároveň funguje jako plošina, na které se mohou herci pohybovat. Často spolu komunikují tím způsobem, že jeden stojí dole a druhý nahoře. Tento způsob kompozice mizanscény vytváří takřka nepřetržitou jevištní dynamiku. Herci jsou neustále v pohybu, přechody mezi výstupy jsou nepřerušované a plynulé, na scéně je takřka stále někdo přítomen a něco se děje. Vertikální rozplánování scény spolu s neměnností kulis (kulisy jsou vyměněny pouze jednou a to během přestávky mezi prvním a druhým dějstvím) rovněž dodává příchodům a odchodům postav uvěřitelnost. Jejich „potkávání se“ na scéně nepůsobí nepravděpodobně či přespříliš osudově a náhodně, ale nese v sobě dramatickou logiku. Kouzelná flétna je přitom operou velmi bohatou na proměnlivost prostředí. Často se v ní střídají interiérové a exteriérové výstupy a výstupy z velmi různých prostředí, vyžadující rozličná scénická řešení. Značně minimalistická jevištní konstrukce však svým abstraktním a zároveň dosti výmluvným tvarem umožňuje rozdílnost výstupů vnímat jako propojený celek. Zrcadla zastávají symboliku hledání, kterým hrdinové při cestě za šťastným pohádkovým koncem procházejí.


Neměnnost kulis je do jisté míry vynahrazena promítacím plátnem, na kterém se v průběhu představení objevují různé doprovodné záběry. Například během prvního zpívaného výstupu Zu Hilfe! Zu Hilfe! je na plátně animované video vyobrazující obřího hada, se kterým princ Tamino svádí souboj. Projekce operu zpestřuje a vhodně obohacuje, neodvádí však pozornost diváka od dění na scéně.


Možná nejdůležitějším aspektem, díky kterému si může dnešní divák plně vychutnat více než dvě stě let staré operní dílo, je počeštění mluvených recitativ. Hudební hloubka spojená s německým jazykem zůstává nenarušena, zatímco významné posuny v ději, které často probíhají právě prostřednictvím recitativ, jsou podávány v češtině. Takový výrazný zásah do původního libreta však vůbec nepůsobí rušivě, ale právě naopak snadněji drží pozornost diváků, kteří neovládají němčinu. Hercům zase dává určitou volnost k improvizaci a svobodnějšímu nakládání s replikami v jejich rodné řeči. Zároveň nejde o zásah, který by jakkoli devalvoval původní dramatický materiál. Recitativa byla pro klasicistní operu zcela neodmyslitelnou součástí, v době zlatého operního věku však vymizela, nebo se jejich podoba výrazně proměnila, a dnes je tedy lze považovat za dávno překonaná.


Nepochybuji o tom, že si Kouzelná flétna Moravského divadla své publikum rozhodně najde. Už proto, že v sobě dokáže spojovat moderní prvky, ale zároveň zůstat věrná originálu, což je v dnešní přetechnizované době, která přirozeně pohlcuje také divadlo, spíš vzácností. Ačkoli nemusí na diváka působit vysloveně monumentálně, moderně a velkolepě, nemá vyloženě slabé místo, ať už je řeč o výkonech herců, jevištním pojetí nebo hudebním nastudování. Jde o kompaktní divadelní inscenaci, která se úspěšně vyhýbá samoúčelným popularizacím klasických pohádkových výstupů.


Michal Kadlec



28.11.2017