Velký herec a i díky svým filmovým rolím zedníka Lorence v komedii Na samotě u lesa či abbého z Rozmarného léta nejznámější olomoucká osobnost. V civilu byl však velmi přátelský, otevřený a měl rád lidi. Tak na Františka Řeháka vzpomíná Ivana Plíhalová, která s ním hrála v jeho vůbec poslední inscenaci na jevišti Moravského divadla Naši furianti. „Já tehdy hrála Markýtku a František dědečka. Máme spolu moc krásnou fotku,“ vzpomíná v rozhovoru pro MF DNES olomoucká herečka, která se s Františkem Řehákem přátelila i poté, co odešel do divadelního důchodu.

Kde a při jaké příležitosti jste se poprvé setkala s Františkem Řehákem a jak na toto setkání vzpomínáte?

S Františkem jsem se poprvé setkala v roce 1981, když jsem nastoupila jako čerstvá maturantka do angažmá v Moravském divadle v Olomouci. Hned v první inscenaci, kterou jsem zkoušela, byla to Zpráva o chirurgii města N, hrál úplně celý soubor. Naše přátelství tedy trvalo 36 let. Naposledy jsme se viděli, když jsem ho navštívila s kolegou Jaroslavem Krejčím asi před dvěma lety v chválkovickém domově pro seniory u příležitosti jeho narozenin.

V jakých nejvýraznějších inscenacích jste si s Františkem Řehákem zahrála na olomouckém jevišti i mimo něj?

Naše první výrazná spolupráce byla při inscenaci Svatá Jana, na kterou dodnes vzpomínám nejen já, ale také spousta Olomoučanů. A pak to byly Čechovovy Tři sestry, kde jsem ztvárnila nejmladší Irinu a František doktora Čebutykina. Setkala jsem se s ním i jako s režisérem, neboť se v polovině devadesátých let ujal režie Shawova Pygmalionu, kde jsem v roli Lízy alternovala se svou o deset let mladší kolegyní Renátou Truhlářovou (nyní Klemensovou).

Jaký byl na jevišti a byl v hereckém kolektivu oblíbený?

Jako herec byl František nesmírně poctivý a nešetřil radami mladším kolegům. Velmi ctil herecké řemeslo a snažil se své zkušenosti předat mladší generaci. Teď se o totéž snažím i já, protože divadlo má svůj řád, který by se měl dodržovat.

Myslím, že v divadelním kolektivu byl František velmi oblíbený a ctěný. Po Josefu Bekovi, Slávce Budínové a Iljovi Rackovi, kteří v Olomouci působili v padesátých letech, byl František také díky svým filmovým a televizním rolím nejznámější olomouckou hereckou osobností.

Trávili jste společné chvíle i mimo jeviště, byli jste přátelé. Jaký byl v soukromí?

František miloval svoji ženu Věrušku a své dva syny, takže volný čas trávil převážně se svou rodinou. Jelikož už 18 let bydlím přímo v historickém centru, kde mnoho let žili i Řehákovi, potkávali jsme se, i když už byl František v důchodu. Mnohokrát jsem u nich také byla na návštěvě. Nejintenzivnější to bylo před sedmi lety, v dubnu 2010, kdy jsem se spolu s divadelním dramaturgem Miroslavem Ondrou, televizním dramaturgem Ondřejem Šrámkem a režisérem Jakubem Šmídem podílela na televizním dokumentu Neobyčejné životy věnovaném právě Františku Řehákovi. Natáčelo se převážně v jejich bytě a také jsem díky tomu byla v jeho rodném Novém Bydžově.

Ztvárnil spoustu slavných postav, nezapomenutelný je jako zedník Lorenc ve filmu Na samotě u lesa. Která z jeho rolí mu podle vás nejvíc sedla?

Myslím, že pan Lorenc a třeba abbé z Rozmarného léta byly skvěle zahrané, určitě v nich bylo kousek z Františka, ale byly to přece jen role. V civilu byl František velmi přátelský, otevřený a měl rád lidi.

Jak vzpomínáte na vůbec poslední setkání s Františkem Řehákem na jevišti Moravského divadla, krátce před tím, než odešel do divadelního důchodu?

Naši furianti byli na repertoáru na přelomu 70. a 80. let, když jsem do divadla nastoupila. Tam jsem ještě neúčinkovala, ale viděla jsem Františka tuším v roli Dubského. O těch zhruba sedmnáct let později je znovu nastudoval režisér Karel Nováček, já hrála Markýtku a František dědečka. Proč se František tehdy rozhodl odejít, netuším, ale jelikož se už také pomalu blížím k důchodovému věku, vím, že herecká práce je velice stresující a náročná na paměť a soustředění.

Dokázal si užívat volných chvil i bez divadla, nebo s vámi herci udržoval i nadále kontakt?

Potkávali jsme se stále, a to nejen u nich doma nebo v olomouckých uličkách, ale také v divadle, protože František často chodil na naše představení a stále se o divadlo zajímal. Také jsme se vídali v Galerii G (dnes Galerie města Olomouce – pozn. red.), protože František byl velkým obdivovatelem výtvarného umění a nevynechal snad ani jedinou vernisáž. Mezi výtvarníky měl také spoustu přátel.

Co vám František Řehák dal jako herec a jako člověk?

V našem divadle byly z mého pohledu, co se mužů týče, tři velké herecké osobnosti: Karel Novák, nedávno zesnulý Rudolf Máhrla a právě František Řehák. Každý z nich obohatil můj život, herecký i osobní.

Kdo byl pro něj hereckým vzorem, kdo ho inspiroval?

Jestli měl herecký vzor, nevím, ale velice obdivoval Otomara Krejču, neboť byl součástí slavné éry jeho Divadla za branou (díky Otomaru Krejčovi získal Řehák v tomto pražském divadle angažmá – pozn. red.).

Při svém vůbec posledním rozhovoru, který dal František Řehák MF DNES v říjnu při příležitosti svých 85. narozenin, zmiňoval, že se moc těší na oslavu se svými olomouckými herci. Jak vlastně proběhla?

Pozvali jsme tehdy Františka i jeho ženu na představení, před jeho milovaným olomouckým publikem jsme mu pogratulovali a pak jsme mu v klubu připili na zdraví. Byl také uveden do Síně slávy Moravského divadla.

Je něco, co jste Františku Řehákovi nestihla říct, chtěla byste mu něco vzkázat?

Při práci na Pygmalionu jsme měli jeden společný zážitek, který velmi upevnil naše přátelství. Ale to už zůstane jen mezi námi.

Františku, děkuji…

Lenka Strnadová