Jediný Wildův román s hororovými prvky Obraz Doriana Graye se dočkal mnoha scénických úprav (činoherních, muzikálových i operních) a také filmových přepisů. Samozřejmě vzniklo i několik baletních verzí. Ze zahraničních je asi nejznámější dílo choreografa Matthewa Bournea, které se úspěšně uvádělo v divadle Sadler's Wells v Londýně. U nás byla výjimečná choreografie Miroslavy Vláškové, která ji postavila na tanečníky, bratry Miroslava a Luboše Hajna v roce 1980. Další celkem zdařilou kratší verzi vytvořili bratři Bubeníčkové. V Praze byla uvedena v rámci slavnostního koncertu Les Ballets Bubeníček Gala (2014), kdy se sourozenci loučili se sólovou taneční kariérou. Ve stejném roce uvedl Obraz Doriana Graye také plzeňský baletní soubor v choreografii Richarda Ševčíka.

Tvůrce i publikum přitahuje faustovský příběh o touze, jak si zachovat mládí. Mladý a pohledný Dorian Gray v interpretaci sólisty Sergia Méndeze Romera si nechává namalovat portrét. Obraz vytvoří známý malíř Basil Hallward ( Andrea Canalicchio ), který je mladíkem okouzlen. Dorian chce přelstít osud a přirozené stárnutí. Chce nechat za sebe „stárnout“ zmíněný portrét. Netuší, jak neblaze se jeho život zvrtne a jak nesmírnou cenu bude stát jeho duše.

Mladý Dorian se zamiluje do krásné herečky Sibyl Vaneové v precizním ztvárnění japonské sólistky Sawy Shiratsuki. Láska Doriana však dlouho nevydrží. Lord Henry Wotton silně ovlivňuje mladíkovy nové záliby a bohémský život. Charismatický tanečník Seamus Wilkinson je jakýmsi Mefistem a neblahým průvodcem. Drogy, alkohol, bordely a nekonečné večírky tak na Dorianovi vykonají své.

Nebohá Sibyl z neopětované lásky spáchá sebevraždu, za kterou je Dorian zodpovědný. Ten ve rvačce nechá zavraždit Sibylina bratra Jamese a následně zabije i nevinného malíře Basila.

Podobizna stárne, proměňuje se v netvora s krvavými stopami a děj nabírá vzrušující hororové tempo. Dorian je pronásledován mrtvými obětmi, ireálnými postavami. V šílenství chce obraz probodnout a rozřezat nožem hrůzné svědectví o vlastní marnivosti. Sám se však stává obětí a proměňuje se v zohyzděného starce.

Baletní soubor Moravského divadla v Olomouci, nyní již v čele s Janem Fouskem, novým šéfem baletu, úspěšně uvedl tento přitažlivý titul ve zcela nové světové premiéře, v choreografii a režii kanadského tvůrce Paula Chalmera (nar. 1962). Tento zkušený choreograf má za sebou i sólovou taneční kariéru v několika evropských baletních souborech (Stuttgartský balet, Les Ballets de Monte Carlo aj.) Tančil především klasický repertoár po boku slavných sólistek Ghislaine Thesmar, Carla Fracci, Marcia Haydée či Birgit Keil. Chalmer působil také jako baletní mistr v Semperoper v Drážďanech a byl šéfem baletu v Lipsku. Do České republiky ho pozvala jako první Lenka Dřímalová, šéfka baletu v Ostravě, kde postavil v minulých letech balety Popelka a Tři mušketýři.

Jeho velmi taneční rukopis vychází samozřejmě z jisté rutiny. Jak v sólových partech, tak v duetech, v logicky postavených a do sebe zapadajících tanečních vazbách, zvedačkách a klasických rotacích v partneřině, násobí fluidní tok neoklasiky. Chalmerův způsob vyjádření je zřejmě inspirován i výsostně estetickým a romantizujícím choreografickým rukopisem Johna Neumeiera.

Původní hudbu zkomponoval na objednávku mladý italský skladatel Aniello Mallardo Chianese (nar. 1983) po nedávné spolupráci obou tvůrců v Neapoli. Hudební předloha je tedy šitá „na tělo“ a celkem jasně vystihuje romanticko-dekadentní děj. V první části je místy poněkud monotónní, ale v druhém jednání dobře vystihuje dramatické situace a vrší přes sebe chvílemi až drsně znějící shluky nástrojů.

Velmi pomalu a opatrně kvasí i dějová linie. Choreograf nezmění styl ani ve scéně s prostitutkami, ani v bitkách mezi muži. Stále používá rutinní klasické pozice a gesta, tours en l´air, tanec klouže z renversé do hladkých pádů a převalů, do nesčetných skoků, jetés a obvyklé gestiky. Uhlazená akademická kompozice graduje teprve až v hrůzyplných a napjatých situacích do spontánního a syrovějšího výrazu. Choreograf se chtěl vyhnout posunčině baletních gest, ale některé dějové scény jsou zdlouhavé a působí chvílemi pateticky a nudně. Naopak pěkně postavená plesová scéna je čistě taneční příležitostí pro několik párů souboru.

Představitel Doriana Graye, technicky jistý tanečník, Sergio Mendéz Romero, je však po celou dobu upjatý a málo výrazný v hereckém projevu. Uvolní se teprve v úplném závěru, kde konečně působí autenticky a věrohodně, pronásledován zmíněnými přízraky.

Decentní scénu i dobově laděné kostýmy vytvořil Aleš Valášek. Lehké materiály pomáhají klasickému pohybu a přitom cylindry, klobouky a další atributy a rekvizity podporují dobové prostředí a jednotu děje. Hudební nastudování je v rukou Petra Šumníka a orchestru Moravského divadla Olomouc. Přitažlivé téma i jasná divadelní struktura určitě bude divácky velmi úspěšná a jistě je pro mnoho sólistů i skvělou hereckou příležitostí.

Marcela Benoni