Jakou cestou proběhlo vaše seznámení s Verdiho operou Ernani?

Ernaniho jsem si nejdřív půjčila na CD – s Joan Sutherland, která je mi hlasově nejblíže, v roli Elvíry. Poslouchala jsem všemožné nahrávky, které jsou k dosažení na YouTube a zcela upřímně jsem se děsila, k čemu že jsem se to upsala. Poprvé jsem zažila, že jsem nehledala v notách, jaké že to tam jsou výšky, právě naopak jsem počítala, kolik je v mém partu tónů v malé oktávě. Když jsem dle výše zmíněné divy některé úseky svého partu tak zvaně “oktávovala“, zdály se mi noty už mnohem milosrdnější. Snažila jsem se načíst z různých pramenů obsah opery a zorientovat se ve velmi spletitém a komplikovaném příběhu.

Jaké pohnutky určují jednání hlavních postav? A dá se na tuto otázku odpovědět jednoznačně – uvážíme-li, že jde dílem o milostný příběh, částečně o politické drama a dílem o drama založené na rytířské cti, která v určitých momentech zásadně určuje směr děje?

Přesně tak, odpověděl jste za mě; základem příběhu je milostný vztah tří mužů k jedné ženě, ať už naplněný, nebo pouze doufající. Její touha či její odmítnutí pak zásadně určí směr rozhodování těchto hlavních mužských postav. Na pozadí všeho stojí mocenský konflikt mezi těmito postavami a v zásadních okamžicích dějem příběhu neočekávaným směrem pohne právě ona rytířská čest. A ta je z hlediska vnímání současného člověka už poněkud nepochopitelná a archaická.

Elvíře se v dramatu dostává prakticky ze všech stran ponížení, opovržení; každý ze tří mužů by ji chtěl pro sebe, ale žádný z nich bezvýhradně. Místy jako by Elvíra byla jen prostředkem jejich politického boje. Do jaké míry je tu ona sama strůjkyní svého osudu svým jednáním, myšlenkami, tím, co se snaží naplnit – tedy do jaké míry si za svůj osud „může sama“?

To je, myslím, zcela výstižný profil Elvířiny postavy. Ona sama tuto svou těžko snesitelnou pozici naplňuje vnitřní silou a odhodláním, pevně si stojí na své lásce k Ernanimu, ač ten se k ní skutečně mnohokrát během opery nezachová příliš ohleduplně a láskyplně. Projevuje soucit i k nenáviděnému Silvovi ve chvíli, kdy je mu ubližováno. Mám pocit, že její mravní síla ještě víc vydráždí všechny tři hlavní mužské postavy k zásadnímu jednání. Velice se mi líbí záměr paní režisérky neponechat Elvíru jako pouhou zoufalou přihlížitelku nezvratných událostí. Je jí přenecháno poslední slovo, poslední odvážný a zoufalý čin je pouze v jejích rukou.

Zdá se, jako by Carlos, Silva i Ernani měli ve svém profilu určité pozérství, pocit, že před ostatními musí neustále hrát nějaké divadlo… Kdo z ústřední skupiny postav je podle vás nejpřirozenější?

Jednoznačně Elvíra. Ernanimu šaškovský nos padne jako ulitý – je to pozér a jeho velkolepá gesta bohužel vyznívají do prázdna, protože jsou vzdálena pravdě a upřímnosti.

Elvíra v Ernanim se počítá do ranku takzvaných raných Verdiho postav a je to po Gildě z Rigoletta a Nanettě z Falstaffa – pokud mám správné informace – teprve třetí verdiovská postava, kterou máte v nastudování. Verdiovské nabídky vás zatím míjely nebo jste je cíleně odmítala jako role, které by doposud mohly představovat určité nebezpečí?

Tak i onak. Ale že mě míjela Traviata, to nebyl záměr, to byl prostě pech, protože o tu bych rozhodně stála. (smích)

Gildu jste ztvárnila před časem v Šaldově divadle v Liberci a později také na vaší domovské scéně v Olomouci, Nanettu máte v repertoáru od roku 2012. Mají tyto hrdinky nějaké společné rysy a vede cesta od Gildy a Nanetty k Elvíře přímo?

Nanetta i Gilda mají společnou určitou čistotu, morální, duševní. Stejně tak je tomu i u Elvíry, ač zde už je znatelný rozdíl ve zkušenostech – Elvíra je, příliš brzy a poněkud násilím, zbavena naivity svého bezprostředního mládí.

Co určuje tyto postavy po hudební stránce?

Řekla bych, že v Ernanim Verdi ještě příliš nedbal na charakterizaci postav hudebními motivy. Jednotlivé árie mají čitelné emocionální ladění, s „leitmotivy“ se tu ale příliš nepracuje. Melodie jsou však kouzelné. A čím víc do díla člověk proniká, tím víc je stržen jeho úchvatnou hudební dynamikou.

Řadí se Elvíra mezi interpretačně vděčné úlohy? Jaké nároky klade na interpretku z hlediska rozvržení sil?

A to je právě ta otázka, kterou jsem se sama mučila, když jsem se rozhodovala, zda roli přijmout. Elvíra nespadá tak úplně do oboru, který běžně zpívám, je takzvaně trošku „nad“. Jak jsem se ale naštěstí přesvědčila, ne nad mé síly. Mohu tedy hovořit z pozice interpretky, která se nejvíc doma cítí ve vstupní koloraturní árii, jíž se kolegyně s mohutnějším a těžším hlasem spíše obávají. Když se hlubší části partu přenesou o oktávu výš, což už bylo dříve vyzkoušeno, patří Elvíra k rolím, jichž se z mého – koloraturně-sopránového hlediska není třeba obávat. Svým hlasovým témbrem nenaplním některé hudební úseky tak, jak by se slušelo a jak bych si představovala, role však rozhodně není tak vypjatá jako některé jiné Verdiho party mého oboru.

Vojtěch Babka