Nastudovat drama Bohuslava Martinů Řecké pašije je v dnešní době chtě nechtě gestem. Fakt, že jedno z nejskvělejších nejen českých děl druhé poloviny 20. století napsal uprchlík a tématem mu je nelidskost v odmítání potřebných a křesťanský apel pomoci bližnímu, operu aktualizuje sám o sobě.

Příběh podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný se odehrává v řecké vesnici, kde přípravují velikonoční pašijové hry. Do obce přichází skupina uprchlíků prosících o vodu, chléb a půdu. Místní jsou tváří v tvář strádajícím a prostřednictvím symboliky postav, jež mají hrát, konfrontování se svými hodnotami a vírou v ně.

Olomoucké nastudování zdůraznilo lidovost pašijových her, které se na venkově po staletí amatérsky prováděly. Chvílemi má divák skutečně pocit, že se ocitl v Hořicích na Šumavě, kde každým rokem pašije stále hrají, nebo na nějakém masopustním průvodu. Kostýmy zdůrazňují archetypální rysy postav, jak se v opeře sluší, přesto jsou velmi pestré. Dělí účinkující na barevné vesničany, šedé a hnědé apoštoly a tmavé uprchlíky. Přesto jsou kostýmy kvůli estetické nejednotnosti chvílemi lehce matoucí. 

Nejpovedenější složkou představení je bezesporu promyšlená scéna Milana Nytra, která se na začátku představení nejprve postupně otevírá, po nevyhnutelném konfliktu mezi vesničany a uprchlíky v ní vzniká příkop, který je symbolicky odděluje. Působivá je zemina a scéna pohřbívání předků v druhém jednání, druhé půlce večera pomáhá také pěkné svícení.

Agresivní tuba, sezpívané sbory

Řecké pašije jsou po hudební stránce těžkým opusem, orchestr olomouckého divadla se s ním vyrovnal se ctí. Pod energickým řízením Petra Šumníka hrál zaníceně a, zdálo se, na hraně svých možností, s hezky vyznívajícími místy, ale i nepřeslechnutelnými zaváháními. Více se muzikantům dařilo v tišších, melancholičtějších partech, obzvláštní pochvalu by zasloužila dřeva za svou kulatost, jemnost a měkkost. Několikrát bohužel Stavovskému divadlu zvukově vévodil agresivní zvuk tuby.

S nejvyššími nároky se museli vypořádat také sboristé vedení sbormistryní Lubomírou Hellovou. Především mužské hlasy potěšily kultivací i barvou, s výjimkou několika málo okamžiků bylo lze obdivovat i souhru velkého tělesa, jež posílili externisté i členové Dětského sboru BoDo Centra. 

Nasazení olomouckého ansámblu

Mezi sólisty byla největší radost poslouchat uvolněný tenor Jakuba Rouska coby Manolia, pro nějž se dosud jedná o jeho největší roli. Bylo zřejmé, že ji věnoval důkladné studium, stoprocentní soustředění a maximum umu, jehož je schopen. S velmi uspokojivým výsledkem. Totéž platí i o Davidu Szendiuchovi, který byl coby kněz Grigoris na pódiu intonačně nejpřesvědčivější. V menší roli nadchnul sevřeností a plností výrazu Vladislav Zápražný.

Naopak Radoslavě Mičové se večer příliš nevydařil pěvecky ani herecky, stejně jako několik dalších kolegů by také mohla klást větší důraz na výslovnost, obzvlášť když se hra uvádí v českém překladu Evy Bezděkové a bez titulků. Důležité však je, že do angličtiny byly tlumočeny alespoň slavnostní řeči při zahájení festivalu. Četní cizinci v sále tuto kombinaci jistě ocenili. 

Celkový dojem z inscenace je dobrý především proto, že divák ze všech umělců na pódiu cítí plné nasazení a, poněkud neobratně řečeno, snahu o společnou věc. Jistě na tom má zásluhu režisér Jan Antonín Pitínský, který po účinkujících nechce nic, čeho nejsou schopni, a i v regionálnějších podmínkách, kde na operní produkci není tolik peněz jako ve větších domech, je schopen dělat silné divadlo: odvážné, esteticky působivé, umělecky na výši. Proslulé operní hvězdy k tomu nepotřebuje, jak se lze v Olomouci znovu přesvědčit již 16. října.

Bienále potrvá do listopadu

Operní přehlídku pořádá Jednota hudebního divadla jednou za dva roky. Cílem je sledovat směřování operních souborů v České republice a vzájemně je konfrontovat. Každá scéna na bienále uvádí jednu operu, kterou v nedávné době nastudovala. Volba je pouze na vedení divadla, festival nemá žádného dramaturga.

Hudba Bohuslava Martinů na přehlídce zazní ještě dvakrát. Pražská první scéna ze svého repertoáru vybrala surrealistickou Juliette, Operní studio Praha uvede fúzi Kuchyňské revue s Deníkem Anny Frankové Grigorije Frida. Soubor pražské Státní opery vybral Pucciniho Madame Butterfly s Marií Kobielskou v titulní roli, brněnské Národní divadlo skvěle obsazenou operu Gioachina Rossiniho Hrabě Ory. 

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské předvede Hamleta Ambroise Thomase . Za titulní roli shakespearovského hrdiny obdržel barytonista Thomas Weinhappel poslední cenu Thálie. Z Opavy dorazí Verdiho Macbeth, z Plzně méně známá Cherubiniho Medea a z Liberce rovněž pozapomenutá Massenetova Thaïs.

Jakub Kožíšek