Musíme však dodat, že se Aleši Březinovi, řediteli Institutu Bohuslava Martinů, podařilo zrekonstruovat původní verzi díla a dočkala se svého prvního provedení na Bregenzer Festspiele roku 1999 v době, kdy byl jejich intendantem David Pountney, který se ujal její režie. Inscenace první verze Řeckých pašijí realizovaná v koprodukci s Royal Opera House Covent Garden London byla velkým překvapením, protože se ukázalo, že opera měla mnohem modernější divadelní tvar, než má verze finální. Jednotlivé dramatické výjevy byly výraznější, kontrastnější, samostatnější, celé dílo propojovala mluvená postava Komentátora. Skladatel komponoval operu na anglický text. Konečná curyšská verze opery je kompaktnější, hladší, po formální stránce tradičnější, velkolepější, melodičtější, efektnější. Kdo se však alespoň trochu seznámí s rekonstruovanou původní podobou Řeckých pašijí, určitě jejímu kouzlu propadne.

Londýnská premiéra Řeckých pašijí, která otevírala zrekonstruovanou a dostavěnou operní budovu Covent Garden roku 2000, měla velký ohlas, a proto byla znovu uvedena v roce 2004 ještě druhá série představení. Když vrcholily přípravy Roku české hudby 2004, zrodil se nápad, že po londýnské derniéře bude inscenace převezena z Londýna do Brna. Premiéra inscenace těchto Řeckých pašijí byla v Janáčkově divadle v lednu roku 2005 slavnostním zakončením Roku české hudby. Česká veřejnost měla možnost dílo poznat při třech představeních a veřejné generálce. Výjimečný zážitek, na který se nezapomíná. Ale zpátky do Olomouce.

Před třemi lety uvedlo Moravské divadlo dramaturgickou vzácnost, Ullmannovu operu Pád Antikrista (recenzi jsme přinesli zde). Přizvalo ke spolupráci režiséra Jana Antonína Pitínského a se šéfem opery Miloslavem Oswaldem vytvořilo pozoruhodnou inscenaci, s níž se zúčastnilo pražského Festivalu Opera 2015 a která se znovu objevila ještě loni na podzim na festivalu Janáček Brno. K dalšímu mimořádnému dramaturgickému počinu, k uvedení Řeckých pašijí, pozvalo divadlo Jana Antonína Pitínského znovu. Dílo tentokrát hudebně nastudoval a také dirigoval Petr Šumník. Na operní soubor čekalo množství sólových postav, těžký orchestrální part, bylo nutné posílit sbor o externisty, aby mohl zazpívat i dvojsborové pasáže. Petr Šumník je zkušený dirigent a díky jeho vedení získala olomoucká inscenace pevný a inspirativní hudební základ, bez něhož by bylo provedení tak náročného díla v Olomouci nerealizovatelné. Orchestr a také sbor připravený sbormistryní Lubomírou Hellovou v těžké zkoušce bezesporu obstály.

Řecké pašije jsou monumentální operou, která se pochopitelně neobejde bez jasné inscenační koncepce. Režisér Pitínský patří k těm divadelníkům, kteří tvoří pro každé dílo svébytný divadelní tvar a nevyhýbají se neotřelým přístupům. Jeho repertoár je velmi pestrý a opera je pro něj navíc zvláštním divadelním druhem, který jeho múzickým schopnostem přináší nové podněty. Již zmíněný Ullmannův Pád Antikrista dal režisérovi a olomouckému souboru možnost seznámit se se zásadami antroposofické filosofie Rudolfa Steinera, na jevišti se pracovalo s eurytmií, se snahou dorozumívat se pomocí gestických symbolů často až geometrické podoby. Na ni režisér alespoň v náznacích navázal i v Řeckých pašijích. Spíše v zadním plánu inscenace jsme například zahlédli dvě stojící černé mužské postavy s krytými obličeji tvořící součást mystického zázemí inscenace.

Inscenace Řeckých pašijí má přehlednou koncepci. Jevištní prostor se postupně otevírá v souvislosti s rozvíjejícím se příběhem. Režisér poskytuje průběhu dramatu zpočátku pouze proscénium a přední část poměrně vysokého pódia, které uzavírá stěna s úzkým vchodem. Jím vchází kněz Grigoris mezi své ovečky v bohaté řecké vesnici Lykovrisi, aby jim rozdělil úlohy v pašijových hrách. Vstupuje jako ztělesnění majitele všehomíra – vysoký, štíhlý, se svítící bílou „zeměkoulí“ na hlavě. Skloní se ze své výše ke svým svěřencům a bez sebemenší empatie jim přikáže, čeho by se měli vyvarovat, aby byli svých budoucích úloh hodni. Role Krista je určena ovčáku Manoliovi, který je nastávajícím ženichem Lenio, dcery nejbohatšího muže ve vesnici Patriarchease. Mizí stěna, která zmenšovala pódium. Když na území vesnice vstoupí skupina lidí, kteří museli opustit své domovy, a prosí o trochu jídla a o půdu, na níž by se mohli usadit, rozdělí se vesnice Lykovrisi na dvě skupiny – na Krista s jeho apoštoly a vdovou Kateřinou, která má hrát Máří Magdalenu, a na zbytek vesnice vedený knězem Grigorisem, který se neštítí žádného prostředku, aby se vyhnanců zbavil. Označí dívku Despinio umírající hladem za nemocnou cholerou. Vzápětí se pódium, místo pro všechny, dělí na dvě samostatné poloviny, když jeho úzká střední část odváží mrtvou Despinio, a zároveň se odhalí celé zázemí jeviště. Lykovrisi zůstává vlevo, vpravo je hora Sarakina, na níž se usazují utečenci. Odstraňují z povrchu pódia silná prkna a odkryjí zem, prsť, na níž pracují a staví svá obydlí.

Kostýmy Jany Prekové výrazně vydělují blahobytné obyvatele Lykovrisi v ostře barevných oděvech od Manolia a apoštolů v barvě přírodní a hnědé, přistěhovalci jsou v tmavých barvách. Panaitis-Jidáš se v průběhu děje vybarví až do tyrkysového celotělového trikotu s velkými rudými bambulemi na rukou i na nohou. Smutný a zlý klaun, vysvlečený až na kůži. Manolia vraždí několik lykovriských, ale je to Panaitis-Jidáš, kdo mu zasadí smrtící ránu a v šílené extázi si pomaže obličej krví mrtvého. Všichni zúčastnění jsou přiznaně oblečeni do kostýmů a do masek, mají nedokonale připevněné vousy a paruky. Dětský sbor v obličejových maskách patří do světa tajemných mytických souvislostí.

Inspirace lidovými pašijovými hrami na Šumavě a v Podkrkonoší je zřetelná, zároveň si inscenátoři nenechají ujít barevnost betlémových figurek. Režisér Pitínský se vrací do svých začátků s Ochotnickým kroužkem, k Hadivadlu, ke hrám z lidového prostředí, k Roku na vsi. Řecké pašije jsou divadlem na divadle na druhou. Vybraní jedinci v čele s Panaitisem-Jidášem jsou postavami tragikomickými a dokonce na sobě mají i náznak klaunských kostýmů. Při svatbě jsou Lenio s ovčákem Nikoliem spolu se svatebčany oděni jako lidé se zvířecími rysy, jedinou výjimku tvoří otec Patriarcheas. Inscenace je divadlem světa, morální sondou do svědomí bohatých a chudých, filosofickým zamyšlením, které se vzdáleně hlásí k Ullmannovu Pádu Antikrista. Bohaté množství postav využívá celý operní soubor a tady vskutku není malé role. Výkony jednotlivých sólistů není snadné hodnotit a také o to v této recenzi neusilujeme. Pro Jakuba Rouska je však role Manolia jistě jeho rolí životní. Jeho tichý a skromný ovčák Manolios, který v průběhu večera nepozbude své čistoty a postupně myšlenkově dozrává, je i po pěvecké stránce umírněný a kultivovaný, Rousek vytváří postavu člověka předem odsouzeného k smrti, protože ohrožuje blahobyt ostatních. Panaitise-Jidáše přesvědčivě vytváří Václav Málek jako výrazný histrionský opak Manoliův. Radoslava Míčová jistě v reprízách roli Kateřiny-Máří Magdaleny dále prohloubí, aby její poslední rozloučení s Manoliem vyznělo ještě přesvědčivěji. Závěrečný sbor propojuje vesničany z Lykovrisi s odcházejícími Sarakinskými. Mnozí z nich se přinejmenším zamyslí nad svým sobectvím a nad svou zbabělostí, díky nimž pomohli zavraždit Manolia-Ježíše Krista.

Řecké pašije jsou vždy sondou do morálního povědomí jak interpretů, tak diváků. Jsou vždy aktuální, v současnosti snad ještě o poznání víc. Janu Antonínovi Pitínskému, dirigentovi Petru Šumníkovi, sbormistryni Lubomíře Hellové, scénografovi Milanu Nytrovi, Janě Prekové a všem spoluúčinkujícím se podařilo pracovat jako jednolitý tým. Je jasně patrné, že této inscenaci věnovali všechny své síly. Olomoucké Řecké pašije je třeba zažít spolu s nimi. Vždyť diváci jsou spoluautory (každé) inscenace – k tomuto cíli Jan Antonín Pitínský bezesporu mířil a spolu se všemi zúčastněnými k němu také dospěl.

Hodnocení autorky recenze: 85%

Olga Janáčková

http://operaplus.cz/