HV: Jak se vy, jako Moravské divadlo Olomouc, perete se současnou situací? Přece jen, divadlo slavilo sto let, mělo to být opravdu něco, ale bohužel to situace do určité míry nedovolila.

V jistém slova smyslu to něco opravdu bylo. Já jsem kdysi v nějakém rozhovoru říkal, že nárok na to slavit sté narozeniny máte jenom jednou, nemáte šanci na reparát. Ale ukazuje se, že někdy je to trošku jinak. Z výzvy udělat velkou sezónu se do jisté míry stalo to, že naším úkolem je zachovat divadlo i příštím generacím. Myslím si ale, že přes to všechno se nám stovka povedla důstojně oslavit.

HV: V situaci, která tady s příchodem koronaviru nastala, by se mohlo stát, že by se spousta lidí mohla cítit rezignovaně, ale v divadle jde vidět, že sice nemůžete hrát pro diváky přímo v hledišti, ale vymýšlíte, jak to k nim dostat. Je tady vidět ta pozitivita a vůle spojit se s divákem i jinak. Vnímáte to stejně?

Ono je to takové klišé, že každá krize může být příležitostí, ale ono to tak je. Je to samozřejmě nějaká náhražka, ale můžete se k tomu postavit dvěma způsoby. Buď rezignovat, nebo se přizpůsobit. A ta druhá verze je výrazně lepší.

My se v současné době bavíme o tom, jak zůstat v kontaktu s diváky, do budoucna nám to může pomoci cílit na lidi, se kterými jsme dosud neuměli komunikovat.

HV: Pojďme se bavit konkrétně. Co v současné připravujete pro diváky, když nemohou do hlediště, ale přesto s vámi chtějí být v kontaktu?

My neustále zkoušíme, je to i proto, že chceme být připravení, kdyby vláda řekla, že můžeme hrát, tak abychom mohli okamžitě začít. A pořád běží online linka, kterou jsme na přelomu roku lehce zeštíhlili, jak kvůli financím, tak kvůli tomu, že se nám zdál ten prostor už přehlcený.

Myslíme si, že někdy méně je více, takže chceme dělat méně aktivit, ale o to propracovanější a více významné. Jako třeba koncert k Mozartovu výročí. Stále běží i některé pravidelné aktivity, jako Ťoupalíkovo pondělí. Diváci se mohou těšit i na nové věci, v současné době chystáme něco kolem Švejka, protože bude výročí sto let od vydání knihy.

HV: Až ta chvíle opravdu nastane a krize skončí, co myslíte, že dala nejvíc Moravskému divadlu, v čem ho posílila?

Nerad bych hodnotil závod v půlce běhu. Já teda doufám, že jsme dávno za půlkou, ale už několikrát jsem během loňského roku tvrdil, že už je to za námi. A pokaždé se to zhoršilo. Zároveň to vnímám tak, že nám to ukázalo novou cestu, jak komunikovat s diváky.

HV: Myslíte si, že by to současné zaměření na online mohlo pomoct tomu, že se do divadla po otevření půjde podívat více lidí z mladší generace, nebo je to jen zažitá představa, že divadlo navštěvují spíše starší diváci?

To je proces, který začíná už na základních školách. K určitým typům umění si člověk musí dozrát. A já chápu, že jít na Evžena Oněgina ve čtrnácti letech může být problematické, protože nebudete chápat, o čem to vlastně je.

Vnímám to ale tak, že můžeme nově oslovovat nejen tu mladší generaci, ale i tu střední a starší, která tolik nechtěla do divadla chodit, ale může to být příležitost k tomu najít si k nám cestu. Hlavně ale současnou situaci vnímám jako pozitivní v tom, že to urychlilo určité procesy, které se tu děly, ale nebyl na ně třeba takový čas.

HV: Můžete být konkrétnější?

Já to vnímám tak, že divadlo v 21. století nemá být jen o divadle. Řekněme, že dobré představení má být základ, ale vy potřebujete nabídnout divákovi určitou exkluzivitu v něčem navíc.

Lukáš Blokša