Neobvyklost představení podtrhovalo nejen to, že text byl napsaný studentkou, ale i fakt, že se hrál na jevišti za oponou. Herci tak byli divákům takřka na dosah ruky. Vsadili proto na jednoduchost a antiiluzivnost prostředí. Dominantou scény byly tři pojízdné železné konstrukce a meotar, který dokládal dobovou atmosféru. Pomocí pohyblivých konstrukcí mohli herci přetvářet scénu, jak chtěli, a přenášet diváka během okamžiku do různých prostředí. Právě funkční mobiliář je výhodou představení. Probouzí v divácích fantazii, díky které si mohou dotvářet místo a čas. Kostýmy i stylizace scény tak přesně zapadaly do doby konce 80. let.

Hlavní hrdinkou je studentka Anežka, typická dívka současnosti, oblečená do roztrhaných módních džínů, s batůžkem na zádech a s mobilem věčně v ruce. Nemá ráda historii, i přestože jí chce učitelka vysvětlit, proč je tak důležitá. Nešťastnou náhodou se Anežka přenese do roku 1989, kde se setkává s Alenou. Je tak přímo konfrontována s režimem doby, dokonce se stává jejím přímým účastníkem. Nechybí zde tajní policisté, zakázaný poslech rádia ani události na Národní třídě tohoto roku.

V roli Anežky se představila Natálie Tichánková. Herečka, zvyklá na velké jeviště, bohužel svou gestiku neuzpůsobila komornímu ražení inscenace, a působila tak „za oponou“ poněkud jako z jiného představení. Textově se její postava vymezovala mnohými neologismy jako např. instáč, selfíčko nebo facebook. V porovnání s mluvou z 80. let tak vznikají vtipná nedorozumění. Ale jak se říká, opakovaný vtip přestává být vtipem. Četnost těchto výrazů působila vyumělkovaně a nezapadala do doby 21. století. Sama jsem jen o pár let starší než generace, na kterou bylo představení mířeno, a troufám si říct, že náctiletí tak často tento teenagerský žargon nepoužívají. Na druhou stranu bych ale ráda vyzdvihla práci Ivany Plíhalové v roli učitelky dějepisu a Venduly Novákové jako jejího mladšího alter ega, se kterými se Anežka setkává v 80. letech, neboť se obě hravě přizpůsobily komornějšímu ladění inscenace. Troufám si říct, že u Ivany Plíhalové bylo v hlase znát i osobní zaujetí tématem.

Text sám o sobě nese myšlenku edukace mladšího publika o událostech v roce 1989. Je zřetelně vystavěný, obsahuje jednoduchý vtip a jeho největším kladem je konfrontace rozdílů dob, kde se ukazuje i fakt, že dnešní mládež bývá často zhýčkaná. Nápad využití tohoto představení ve školách k vzdělávacím účelům není vůbec špatný. Představení může být zajímavým ozvláštněním výuky, nemluvě o sympatickém pokusu ukázat mladší generaci zásadní rozdíly mezi našimi světy, mezi nimiž bych v kontextu večera vyzdvihla důležitost svobody slova. Žáci se v listopadových událostech snadněji zorientují, a získají tak vhled do doby, kdy nebyla svoboda takovou samozřejmostí. Starší generaci pak může oslovit fakt, že ani divadlo nezapomíná na naši minulost a snaží se předat poselství dalším generacím.

Sára Poloučková