Yui Kyotani je již v olomouckém divadle sázkou na jistotu. Tanečnice z japonské Ósaky se sezonu od sezony zlepšuje. Její Marguerite je přesně tou velkolepou „grande horizontale“, o které Alexander Dumas ml. psal, zároveň však nepostrádá křehkost a naivitu. Dává si velmi záležet i na výrazu ve tváři, což byl – patrně kvůli uzavřené japonské mentalitě – její dlouholetý problém. Jediné co se tedy dá Kyotani vytknout je neustálé ostentativní pokašlávání, které ale nejspíš dostala příkazem z režie. Nicméně je to rušivé a zbytečné – příběh je notoricky známý a kdo nečetl Dámu s kaméliemi, viděl Traviatu nebo Moulin Rouge, takže všichni víme, že Marguerite umírá na tuberkulózu. Taneční partner Kyotani Antonín Blahuta je v olomouckém souboru nováčkem a jeho Armand Duval silně připomíná básníka Christiana v podání Ewana McGregora ve výše zmíněném filmu Moulin Rouge, což je ostatně zmodernizovaná verze Dumasova románu. S Blahutou přichází do souboru představitel ideálního romantického hrdiny. Výborná je jako vždy i německá tanečnice Maria-Sara Richter, která zaujala už ve Spící krasavici a Rusalce. Její Prudence je dokonalou falešnou přítelkyní a zároveň vedle Marguerite další kráskou pařížské společnosti. Ze sborových rolí je pak třeba upozornit na Petru Glacovou a Natalii Polak.

Scénu a kostýmy má „na svědomí“ tradiční autorský tým Moravského divadla – Eduard Přikryl a Roman Šolc. Žádný z nich se ve své tvorbě neomezuje jen na jeden soubor a jejich práce se staly příslovečnými. I v případě Dámy s kaméliemi se Přikryl drží svého minimalismu – pro jeviště mu postačí pouhé sofa, zrcadlo, popřípadě – pro scénu velké společnosti - dvě proutěná křesílka, stolek a zahradní houpačka. S úmyslnou prostotou něžného příběhu pak v plesových scénách kontrastuje velký zlatý lustr. Největší pochvalu si zaslouží skutečnost, že tvůrci – konečně! – rezignovali na obrovské a nevěrohodné rádoby historické sloupy a nahradili je jednoduchými šedými a modrými závěsy. Scéna tak působí mnohem lehčím dojmem. Zdařilým nápadem je také použití promítačky, díky níž se ocitneme na nejkrásnějších místech Paříže od Champs Elysées až po Garnierovu operu. Vrcholem je pak scéna Margueritiny smrti, kdy v přední části jeviště hrdinka umírá a v zadní části za ekranem probíhá pas de deux jako vzpomínka na šťastné časy s Armandem.

Kostýmy Romana Šolce jsou v současném divadle fenoménem. V olomoucké Dámě s kaméliemi provedl mírný časový posun. Marie Duplessis, předloha Marguerite Gautierové, žila v letech 1824 až 1847, Šolcovy kostýmy však evokují spíše dobu druhého císařství (1852-1870) a silně připomínají oživlé obrazy Franze X. Winterhaltera, dvorního malíře vysoké aristokracie. To však není na škodu, ve víru barev a luxusu divákovi mírná umělecká licence nevadí. Můžeme ocenit zářivě barevné plesové scény, ještě půvabnější se mi však zdá kontrast černé a bílé ve scéně v zahradě. Zdařilé jsou i dva klíčové kontrastující kostýmy hlavní hrdinky – modré šaty symbolizují věrnost a vytrvalost, róba ve scéně na Champs Elysées pak svým intenzivním žlutým odstínem symbolizuje žárlivost a závist. Především je však třeba vyzdvihnout detaily – klobouky, slunečníky, šperky a květinové věnečky ve vlasech dam. Všechny tyto drobnosti jsou nesmírně půvabné. Nejenže doplňují obraz mondénní pařížské společnosti, ale také z nich lze poznat, že inscenace je pro tvůrce srdeční záležitostí.

Co je tedy možné olomoucké Marguerite Gautierové vytknout? Snad jen jediné – scénu, kdy marně hledá Armanda v opeře a zlatočerné postavy pohybující se kolem ní jsou spíše komické než hrozivé. Na druhou stranu je výborně zvládnutá choreografie, zvláště v davových scénách – divadlo konečně upustilo od nudící se stafáže postávající v krásných šatech na okrajích jeviště. Recenzent tak snadno odpustí drobné zádrhele jako zakopnutí hlavního hrdiny nebo uvolněný účes jedné z tanečnic. Olomoucká adaptace Dumasova románu je další z inscenací natolik originálních a inovativních, jak jen konzervativní a staromódní olomoucká honorace dovolí. Jako oblastní divadlo bychom si měli intenzivně přát, aby nám Balogha po takovýchto výkonech nepřetáhla Praha či Brno. V Olomouci zkrátka v listopadu rozkvetly kamélie, a dokud bude Robert Balogh šéfem místního baletu, jen tak neuvadnou.

Zuzana Altmanová