V Olomouci se tento postup nepochybně podařil. Robert Balogh, vedoucí baletního souboru Moravského divadla Olomouc, spolu s dramaturgem Tomášem Lehotským literární předlohu značně seškrtali, redukovali počet postav i scén. Drželi se základní linie příběhu o dceři bohatého měšťana z Padovy, která se z nezkrotné dívky promění v milující ženu. Oproti nedávné adaptaci choreografa Jeana-Christopha Maillota (recenze zde www.tanecniaktuality.cz/zkroceni-zle-zeny-balet-plny-spirituality/) se tak v Olomouci nepokoušeli o žádný nový výklad nebo aktualizaci a komedii tradičně zasadili do kulis renesanční Itálie.

Balogh se v posledních letech k Shakespearovi opakovaně vracel (Othello, 2017, Romeo a Julie, 2014, Macbeth, 2009). V nové sezoně se rozhodl tragický trojlístek rozšířit o Shakespearův komediální titul, pro který vybral skladby Angličana Edwarda Elgara (1857‑1934). Asi nejznámější verzi baletu Zkrocení zlé ženy vytvořil v roce 1969 pro stuttgartský baletní soubor John Cranko na hudbu Domenica Scarlattiho v hudební úpravě Kurta-Heinze Stolze, úspěšně uvedenou i v Národním divadle v Praze v roce 2003.

Solidní taneční výkony

Tanečníci při druhé premiéře (4. listopadu 2017) rozhodně nezklamali. Kateřinu ztvárnila na první pohled éterická blondýnka Emily-Joy Smith, která i přes svůj křehký zjev v roli neurvalé hrubiánky zcela obstála. Do komplikovaných párových zvedaček se vrhala se vší vervou a svému horkokrevnému Petrucciovi se nehodlala vzdát jen tak lehce. V jejím prvotním pohybovém projevu se opakovaly nášlapy přes paty, flexovaná chodidla (pracoval s nimi už Cranko) nebo široké druhé pozice s otevřenými pažemi vyvěrající z jejího naturelu. Spolu s vývojem postavy od výbušné dračice po oddanou manželku se ostré linie ženských pohybů zjemnily. Energický Petruccio v podání Paula Olivera, který se rozhodl učinit z Kateřiny svou ženu za každou cenu, s ní zpočátku manipuloval jako s loutkou (hýbal s její hlavou i při souhlasu k sňatku). Snažil se přetrumfnout její neurvalý způsob vystupování, a tím se zároveň přiměl ke změně vlastního chování a přístupu k životu.

Z výtvarného hlediska využil kostýmní návrhář Roman Šolc symboliku barev a ústřední pár zahalil do plamenné červeno‑vínové. Zcela opačně vystupovala její sestra Bianca (Ana Gómez Salamanca) a její milý Lucentio (Benjamin Cook), kteří byli sladěni do klidnějších modrých odstínů. Oproti páru Kateřina‑Petruccio ovšem působili méně jistým dojmem, což mohlo být zapříčiněno premiérovou atmosférou. Biančiny nápadníky Gremia (Antonín Blahuta) a Hortensia (Michal Priessnitz) choreograf pojal coby zženštilé šlechtice, které zajímá především vlastní zevnějšek, a svému záměru přizpůsobil i jejich pohybové výrazivo založené na pitvorných gestech.

Tradiční baletní scénografie zásadně nepřekvapila. Zcela zbytečné je lpění na umělých koních používaných při příchodu nebo odchodu Petruccia na scénu, uvážíme-li, že pro posun děje jsou marginální. I přesto nabídl olomoucký balet řemeslně zvládnutou práci opřenou o solidní taneční i herecké výkony, za které se interpretům dostalo nadšeného potlesku vestoje.

Natálie Nečasová