Repertoár uměleckého sboru Opera a opereta

Operu Lovci perel považují odborníci za druhou nejlepší v tvorbě G. Bizeta. Originální je použitím motivů indické etnické hudby a někdy bývá označována také jako "koloniální opera". V prostředí Cejlonu (dnes Srí Lanka) se odehrává příběh dvou přátel, kteří se kvůli jedné ženě stávají nesmiřitelnými nepřáteli. Barevná hudební instrumentace a exotický námět příběhu jsou znaky typickými pro evropský romantismus, ale nepochybně jsou atraktivní i dnes pro současné příznivce opery. Operu uvedeme v českém překladu.

Opereta byla zčásti inspirována životem samotného autora. S nekompromisní dávkou nadsázky, parodie a nadhledu vykresluje zákulisí třech zcela rozdílných prostředí, jakými jsou klášter, divadlo a kasárna, ve kterých se hlavní postavy Célestin alias Floridor a schovanka kláštera Denisa de Flavigny pohybují s mimořádným talentem zkomplikovat již tak nepřehlednou situaci. Opereta měla svou premiéru roku 1883 a je považována za nejzdařilejší opus skladatele Florimonda Hervého. Již po své premiéře obletěla „Slečna Netýkavka“ celý svět a dodnes patří právem mezi nejuváděnější tituly svého žánru.

Komická opera je uváděná v překladu pod názvem Takové jsou všechny, nebo též v doslovném překladu Tak to dělají všechny. Mozart operu zkomponoval na libreto Lorenza Da Ponteho, převzal ho ale až po předchozím neúspěšném Salieriho pokusu. V tomto tématu vycítil obrovský potenciál a vytvořil jednu ze svých vrcholných oper, založenou na účinném protikladu komorního a jednoduchého příběhu s nesmírně bohatým a propracovaným hudebním výrazem. Nejen samotné árie a ansámbly, patřící dnes neodmyslitelně mezi nejlepší operní „hity“ všech dob, ale také jejich promyšlená dramaturgie v rámci celku, jejich kontrast, logická i překvapivá návaznost činí z Così fan tutte stále živý klenot operního repertoáru. V roce 2019 slaví opera Così fan tutte 230 let od svého vzniku. Operu uvádíme v italském originále s českými titulky.

Opereta měla premiéru 28. října 1858 v Paříži a žel nebyla přijata, jak autor očekával. Diváky těšily Offenbachovy půvabné melodie, kostýmy i scéna, ale senzace se nekonala. Zázrak se stal po uveřejnění kritiky v tisku, která u lidí probudila zvědavost, a dílo pak zažilo neskonalý úspěch. Orfeus se doslova rozlétl do celého světa. Základní podstatu Offenbachovy parodie tvoří zkarikování antické legendy, přičemž hlavní účinek nespočívá na slovních vtipech, ale opírá se o komické situace, které vznikají střetem rozličných charakterů. Autor si dělá legraci z uznávaných pravidel kterékoli doby. Proto se dají v Orfeovi v podsvětí najít aktuální aspekty veřejného dění. Nejznámější hudební číslo je takzvaný Pekelný kankán, v originálu Galop infernal, z druhého jednání. Navíc se zde objevuje mnoho hudebních citací: francouzská národní hymna, árie Che farò senz 'Euridice (Když jsem Euridyku ztratil) z Orfeo ed Euridice od Christopha Willibalda Glucka nebo téma fugy od Johanna Sebastiana Bacha.

Skladatel zkomponoval dílo v letech 1896 - 1902 na vlastní libreto podle předlohy dramatu Její pastorkyňa od Gabriely Preissové. Jde o třetí Janáčkovu operu a průlomové dílo, ve kterém je již možno slyšet charakteristické znaky jedinečného skladatelova hudebního rukopisu. Její význam spočívá také v tom, že v celosvětovém měřítku jde o jednu z prvních oper složených na prozaický, neveršovaný text. Po dokončení Janáček nabídl operu Národnímu divadlu v Praze, které ji však odmítlo, což skladatel těžce nesl. Premiéra díla se tak uskutečnila v nevyhovujících podmínkách v roce 1904 v Brně, kde byla přijata s nadšením. V roce 1908 skladatel operu přepracoval. Teprve v roce 1916 se podařilo prosadit uvedení opery v Praze, podmínkou byly ale úpravy operního šéfdirigenta Karla Kovařice v instrumentaci díla, s nimiž Janáček nakonec souhlasil. Opera i zde sklidila obrovský úspěch a ještě za Janáčkova života byla uvedena v několika evropských metropolích. Dnes patří ke světovému opernímu repertoáru. Operu uvádíme při příležitosti 90. výročí od úmrtí Leoše Janáčka.

Populární český muzikál podle slavného francouzského humoristického románu Gabriela Chevalliera, brilantní satira na maloměšťácké mravy a pokrytectví. Je skandální kronikou malého městečka na jihu Francie v krajině vína Beaujolais, kterým hýbe postavení pisoáru v jeho centru. Nejde jen o „veřejné blaho“, ale především o předvolební tah. Obecní záchodek však rozdělí místní obyvatele na dva nesmiřitelné tábory. Skvělé písňové texty, nezapomenutelné melodie, ale i rvačka v kostele! To vše jsou Zvonokosy!

„Opereta nikdy nezemře. Umírají jen ti, kteří si s ní neumí poradit." – řekl jeden z velikánů tohoto hudebně-dramatického žánru Franz Lehár. Země úsměvů patří k těm operetám, kdy se divák vydá do divadla prožít příjemné chvíle s jasně vystavěným příběhem a s lehce zapamatovatelnými melodiemi. Zobrazuje dva odlišné světy, mezi kterými hledá svoje místo nejvíc opěvovaný jev v dějinách a tím je láska. V tomto případě jde o lásku vídeňské slečny Lízy a čínského prince Su-Čonga. Tato láska se potýká s tradičními předsudky, zákazy a doporučeními. Pohled na svět lásky je odlišný podle toho, či se naň díváme z východu, anebo ze západu. Ale téma lásky je v téhle operetě podané přece jen jinak než ve většině operet. Lehár se odchyluje od konvenčně veselého a nevázaného operetního finále, které je nahrazené nostalgickým závěrem. V Lehárovské Číně je to tak. I když se lásce nedaří, na tváři musí dále zářit úsměv, aby nikdo neviděl, že srdce krvácí.

Noc na Karlštejně, slavný český filmový muzikál, natočil režisér Zdeněk Podskalský v roce 1973 na námět stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického. Z filmu pocházejí některé velmi známé písně skladatele Karla Svobody a textaře Jiřího Štaidla v podání Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové. Soubor opery a operety Moravského divadla Olomouc nastuduje divadelní verzi tohoto klenotu české kinematografie v režii Dagmar Hlubkové, která již u nás režírovala velice úspěšný muzikál Sugar nebo operetu Ples v opeře.