Repertoár uměleckého souboru Opera a opereta

Vinobraní, s původním titulem Vinařova nevěsta, je třetí opereta Oskara Nedbala. Po obrovském úspěchu, jaký zaznamenala jeho Polská krev, se Nedbal ocitl v situaci, kterou dobře vystihl jeden z kritiků: „Velký úspěch zavazuje. Skrývá však také dvě nebezpečí. Buď se autor pokouší úspěch zkopírovat nebo zamíří příliš vysoko.“ Polská krev zaujala námětem, který na jeviště vnesl dávku slovanského exotismu. U slovanského prostředí tedy Nedbal zůstal i tentokrát. Volba Chorvatska jako dějiště Vinobraní se připisuje libretistům, kteří vyšli vstříc skladateli, jehož vábila možnost využít rytmů jihoslovanských tanců. V Polské krvi s úspěchem uplatnil polonézu, mazurku a krakowiak, ve Vinobraní posloužil k vystižení lokálního koloritu tanec kolo spjatý se slovanským jihem – Chorvatskem. Díky krásným a líbivým melodiím a zkušené mistrovské ruce skladatele je Vinobraní, i přes pro operetu poněkud netypické téma mužské odpovědnosti, úspěšnou a oblíbenou operetou.

Operní epilog Bohuslava Martinů Řecké pašije, jehož humanistické poselství vyniká silou víry a citu. Román Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný zaujal skladatele osudem uprchlíků uprostřed bezstarostného, lhostejného světa. Skladatel sám byl uprchlíkem ze své vlasti. Nevšedními postupy a s objevnou skladatelskou invencí vykreslil svět církve, skutečné víry a života na řeckém venkově. Propracované operní drama Řecké pašije mělo být poprvé uvedeno v Londýně. K premiéře ale nedošlo. Londýn pak čekal na tuto operu (londýnskou verzi) dvaačtyřicet let. Po odmítnutí skladatel dílo neodložil, ale koncepčně je přepracoval do nové, sevřenější, opernější a hudebně velebnější podoby. Ani uvedení této druhé verze se však nedočkal. Řecké pašije byly poprvé inscenovány v Curychu 9. června 1961, tedy téměř dva roky po skladatelově smrti. Naše uvedení vychází z druhé propracované verze autora.

Giacomo Puccini – nejvýznamnější představitel italské opery na přelomu 19. a 20. století – našel námět pro operu Bohéma (1896) v humorně-sentimentálním románu Louise Henriho Murgera o životě chudých pařížských umělců. Skladatel spolu se svými libretisty vypráví příhody čtyř kamarádů, kteří v nevytopené mansardě sní o svých budoucích úspěších. Středobodem děje je však příběh lásky jednoho z nich, básníka Rodolfa a prosté švadlenky Mimi. Náhoda na chvíli spojí jejich osudy, aby je však brzo opět rozdělila nelítostná nemoc. Nakonec se Mimi ještě jednou vrátí k milému a do kruhu jeho veselých kumpánů, ale už jim zbývá jen se rozloučit – neb životní nit hrdinky se neodvratně přetrhává.

Kouzelná flétna, to je "katedrála" s čistými tvary. Gotická tajemnost, schovaná ve stínu sloupů a pilířů, soch a oltářů. Při vstupu do této "katedrály" člověka ohromí její prostornost, která vyplývá z nekonečné fantazie hudby. Hudební jazyk Kouzelné flétny je zorganizovaný podle přísných zákonů, které čerpají ze zkušeností a tradic. Jak kdyby nám autor chtěl ukázat, že bez zákonitostí není nic - ani život. Láska, pokora a trpělivost. Tři slova symbolizující tóninu Es dur, která svými třemi B představuje Svatou trojici a je základní tóninou Kouzelné flétny. Tato slova jsou jakoby životní filozofií. Je těžké vyjádřit pocity či postoje k něčemu, co člověk považuje za božské nebo za Boží hlas promlouvající k člověku. Při poslechu této hudby si člověk musí uvědomit nekonečnost vesmíru a svoji malost. Dá se poslouchat se zavřenýma očima, o to intenzivněji s otevřenými při jevištním ztvárnění. Nikdo neví, s jakými úmysly Mozart Kouzelnou flétnu psal. Co všechno nám do své hudby zašifroval. Jestli existuje nějaký klíč, jako při čtení Kabaly, nebo je to jen zednářská symbolika, které byl Mozart účasten. Jedno je jisté - i při odhlédnutí od tohoto tajemna jde od geniální dílo, které zůstane navěky jako paprsek světla. Dílo vytvořené člověkem. Uvedením Kouzelné flétny si v roce 2016 připomeneme 260. výročí Mozartova narození a rovněž 225 let od světové premiéry opery ve Vídni.

Ve starém zpustlém mlýně žije Hastrman s Ježibabou. Celé dny a noci tráví zlomyslným pošťuchováním a utahováním si jeden z druhého. Není divu, vždyť oba za ta léta už dávno zapomněli tajemství roztodivných čar a kouzel, a hádky a naschvály jsou jejich jediným potěšením. Jednoho dne se však do mlýna vypraví kurážná dívka Anička, aby tu objevila zázračný poklad, po kterém touží i obě popletená strašidla. Ta se samozřejmě ztrátě čarovné truhličky brání všemi možnými způsoby, a nebýt důvtipu a odvahy Aničky, kdo ví, jak by to nakonec se všemi dopadlo. Pohádka o líných strašidlech patří k nejoblíbenějším pohádkovým hrám, které se v posledních desetiletích na divadelních prknech objevily. Je to především zásluha vtipných textů, bláznivých a nečekaných situací a především krásných a melodických písniček, které si děti mohou zazpívat společně s postavami našeho příběhu.

Noc na Karlštejně, slavný český filmový muzikál, natočil režisér Zdeněk Podskalský v roce 1973 na námět stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického. Z filmu pocházejí některé velmi známé písně skladatele Karla Svobody a textaře Jiřího Štaidla v podání Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové. Soubor opery a operety Moravského divadla Olomouc nastuduje divadelní verzi tohoto klenotu české kinematografie v režii Dagmar Hlubkové, která již u nás režírovala velice úspěšný muzikál Sugar nebo operetu Ples v opeře.