Don Pasquale a jeho triumfální návrat do Olomouce

17. 9. 2018 / Napsali o nás
Triumfální návrat do Olomouce slavila po 63 letech komická opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale, a to i se stejným režisérem jako tehdy, Václavem Věžníkem. Představení jiskřící komickými, ale vrcholně pravdivými situacemi strhlo zcela zaplněné hlediště k četným ovacím a voláním bravo! – protože všichni aktéři své role podali nejen skvěle pěvecky, ale oni je přímo žili! – a to publikum pozná. Ač hlavních postav je jen pět, při závěrečné děkovačce bylo jeviště zaplněno účinkujícími, neboť hostující režisér (mimochodem letos slaví 65 let své umělecké činnosti!) skvěle využil všech možností, které partitura skýtá, aby divákovi vytvořil skutečný, ničím nezkreslený svět pulzující kolem hlavních osob.

Ale vraťme se k autorovi, Gaetanu Donizettimu. Narodil se ve stejném roce jako Franz Schubert (1797 – přežil jej ovšem o dvacet let), vyznačoval se však stejnou skladatelskou plodností – byť jeho doménou byla opera. Napsal jich za svůj život 71, psal pro nejslavnější operní domy v Neapoli, Miláně, Římě, Paříži, Vídni... Spolu s Gioachinem Rossinim a Vincenzem Bellinim patřil k vůdčím představitelům bel canta, stylu kladoucím nesmírné nároky na pěveckou techniku sólistů. Je jedním z géniů, kteří přišli na svět bez hudebního rodinného zázemí, a kteří přesto svému jménu zajistili nesmrtelnost.

Donizetti vždy chtěl psát a také psal pro široké masy publika, ne jen pro vybrané vrstvy. Proto jeho hudba je prostá, průzračná, až, dalo by se říct, laskavá, lehce zapamatovatelná, podtrhující dokonale význam slova. V opeře Don Pasquale, jejíž premiéra byla s bouřlivým úspěchem provedena 3. 1. 1843 v Paříži a opera se tehdy hrála nepřetržitě 14 dní za sebou, miluje Donizetti valčíkový rytmus, který střídá s hopsavým – tečkovaným. Náročné árie sólistů jsou vygradovány tak, že po nich nutně musí následovat potlesk.

Děj je celkem prostinký: bohatý starý mládenec Don Pasquale by se rád oženil, přitom je zásadně proti sňatku svého synovce Ernesta s chudou Norinou, Je tu však ještě Dr. Malatesta, který vztahu mladých přeje, proto vymyslí lest: Norinu představí donu Pasqualovi jako svou sestru přicházející z kláštera a zdánlivě ji – za přispění nepravého notáře – provdá za Dona Pasquala. Leč mladá paní udělá svému muži po „svatbě“ ze života takové peklo, že ten se jí rád zase zbaví. Po vysvětlení celého podvodu pak i Don Pasquale přeje mladým milencům štěstí. Libreto napsal Giovanni Ruffini, v olomouckém provedení nasloucháme textu v češtině v překladu Jindřicha Hanuše Böhma, neboť přesvědčením režiséra Václava Věžníka je, že komická opera má znít v řeči, jíž divák rozumí, aby věděl, „kdy se má smát!“.

Na první premiéře 8. 6. se v hlavních rolích představili David Szendiuch (Don Pasquale), Jakub Tolaš j. h. (Dr. Malatesta), Ondřej Koplík j.h. (Ernesto), Ondřej Doležal j. h. (Notář) a v jediné ženské roli Barbara Sabella (Norina) – u ní byla inscenačně i režijně skvěle předvedena proměna skromné, chudé dívky v despotickou bohatou paní.

Ačkoliv Donizetti nešetřil nároky na pěvecké umění sólistů – dlouhé, prokomponované recitativy, árie protkané ozdobami, trylky, stupnicovými běhy a rozsáhlými kadencemi – vedli si všichni přesvědčivě i po stránce herecké a vyvolávali u publika bouře smíchu. Duet Dona Pasquala a Dr. Malatesty s nepředstavitelně rychlou, až dech beroucí kaskádou slabik musel být dokonce opakován!

Nezastupitelná role přirozeně připadla orchestru v čele s dirigentem Tomášem Hanákem, který se nejen skvěle zhostil jiskřivé i jímavé partitury, ale byl rovněž výborným partnerem sólistů, aniž by je někdy překrýval. Dobové kostýmy byly ušity podle návrhů Josefa Jelínka, autorem vtipně řešené scény byl Jaroslav Milfajt. V režii Václava Věžníka byla záruka, že opera bude provedena tak, jak by si to autor přál, neboť i Věžník vychází především z hudby! Respektování autora je jeho krédem, které důsledně celý život prosazuje, a věří, že pokud budou operu režírovat hudebně vzdělaní režiséři, nebude docházet k deformacím starších děl, jak se to dnes, bohužel, dost často děje.

Věra Lejsková

Uvedení Dona Pasquala v olomoucké opeře patří nepochybně k jejím dramaturgickým skvostům a jistě se udrží na repertoáru dlouhou dobu.

Hudební rozhledy 9/2018