Grand Festival smíchu 2014: zábava, ale nejen to
Monstrózní obludárium
Ten reprezentoval Všemocný pan Krott. Inscenace z Městského divadla Brno byla ve festivalovém programu inzerována jako černá komedie. Jde ale spíš o absurdní hru či snad vaudeville absurdity, který nemá „tradiční“ příběh, a v němž zdrojem dramatického napětí je fráze a práce s ní. Text Martina Walsera pochází ze šedesátých let minulého století a ve svém druhém plánu je patrně i reakcí na tehdejší západoněmecký hospodářský zázrak, hedonistickou společnost, která ztratila veškeré morální zábrany a libuje si v excentrických zážitcích, do nichž – v jakési zvrácené optice – patří i smrt. Režisérka Hana Burešová nahlédla svět Walserovy hry jako monstrózní obludárium, v němž i zdánlivě nemožné je možné, přijatelné a vlastně logické a velmi šťastně zvýraznila groteskní prvky předlohy a vtiskla inscenaci zvláštní „filigránskou“ hravost – už jen ta papírová lanovka křižující Alpy a rytmizující situace je báječný nápad k nezaplacení. Víc než na Ioneska jsem v průběhu představení musel myslet na Alfreda Jarryho a jeho Krále Ubu. Postavy jsou tu přísně stylizovány jako monstra a všichni aktéři na scéně si svou obludnost umí „vychutnat“ do posledního detailu. Mé velké překvapení: Lucie Zedníčková jako Mafalda, herečka, jíž jsem si do té chvíle spojoval spíš s televizním bulvárem. Byla mým tipem na nejlepší ženskou roli festivalu. Jenže toto ocenění vzniká ze součtu hlasů obou porot (odborné i studentské) a divadelního publika. Cenu získala Pavlína Štorková jako Charlotta v inscenaci Soudce v nesnázích z Klicperova divadla v Hradci Králové.
Místo kritiky mravů trhání ku lis
Nic proti tomu, byla to opravdu jediná ztvárněná celistvá postava v té herecké bídě, za kterou ale, myslím, herci nejsou odpovědni. Komedie u nás neznámého, v Anglii však stále hojně uváděného pozdního Wildova souputníka Arthura Wing Pinera je velmi dobrou fraškou feydeauvského rodu, s níž si ovšem mladý režisér Šimon Dominik očividně nevěděl, co počít. O tom, že Pinerova hra je „v podtextu“ moralita, kritika mravů viktoriánské Anglie, neměl ponětí. Neuvědomil si ani, že základem každé dobré komedie je přesnost a „timimg“, koncízní výstavba situací (v hradecké inscenaci taková ani jedna), že zasahující humor se nevytvoří trháním kulis a že jednání komických postav je směšně jen tehdy, když herci jejich obsah nabídnou seriózně a důstojně. Pokud je největším fórem inscenace to, že zatčeného odvede strážník tak, že mu delikvent skočí na záda, já se tedy, s prominutím, nesměji. A k tomu všemu ty odpudivě kýčovité kostýmy viktoriánských koloniálních důstojníků, kteří jako by do noblesní Anglie konce 19. století vpadli z cirkusu Berousek. Předsudku, že inscenovat „lehkonohou“ komedii je snadné (pravý opak je pravdou), se české divadlo asi hned tak nezbaví a p. t. divadelní ředitelství – napříč českou divadelní mapou – klidně svěřují jejich režie mladým a nezkušeným. A tak se Šimon Dominik „postaral“ o druhý, naštěstí poslední, propad festivalového programu.
Normalizační film na divadle
Proslulý film Petra Markova, Miloše Macourka a Václava Vorlíčka Jak utopit Dr. Mráčka transformovalo Západočeské divadlo Cheb na jeviště takřka věrně podle filmové předlohy. Jenomže stylotvorným principem každého filmu je střih, s jehož pomocí jedna situace stíhá druhou. Co s ním ale na jevišti? Jediná možnost: jedna těžkopádná přestavba scény za druhou, která „kouskuje“ inscenaci a znesnadňuje, aby měla řád a příběh se na konec složil v celek. Naštěstí trochu ten scénický chaos scelovaly původní písničky (mezi jednotlivými přestavbami) vesměs s nápaditými texty a převzatými (?) melodiemi: jako bychom je už někdy slyšeli. Převést motivy filmu do svobodné, ryzí divadelní podoby, to bohužel chebské divadelníky nenapadlo. A ještě jedna výtka: nehezká papundeklová výprava s namalovaným rosenthalským porcelánem a papírovými starožitnostmi – opět důkaz, že to, co film může ukázat reálně, musí divadlo představit metaforicky, a nikoliv rádoby realistickou nápodobou. Jedno pozitivum ale inscenace měla: ukázala, že původní filmový příběh kdysi v skrytu sloužící totalitnímu režimu – vzývaje ateismus a normalizační oslavu „poctivé“ práce – svou dobu přece jenom přesahuje a jako moderní pohádka je působivý i dnes.
Inscenační standard
Dva další festivalové tituly – cooneyovský entertaiment A je to v pytli z Východočeského divadla Pardubice a Neilsonovy Lháře z Divadla J. K. Tyla Plzeň – lze hodnotit jako obvyklý komediální inscenační standard; jsou to inscenace víceméně kultivované, ale jako bychom to všechno už mockrát viděli. Plzeň nabídla lepší text (současnou britskou drsnou komedií, ale horší inscenací, se zbytečnou úvodní přehlídkou masek (jako z Ghelderoda), sice s mile rozpačitými postavami obou policistů (Marek Adamczyk a Jan Maléř), též však s křečovitou Janou Kubátovou (Gronya), která je bůhví proč v lehké skotské komedii stylizována skoro jako dozorkyně z koncentračního tábora. Opět mladý režisér (David Šiktanc) a opět absence potřebného rytmu a přesnosti. Pardubické inscenaci „timing“ nechyběl, byla také herci mnohem líp řemeslně uchopena než plzeňští Lháři, ale – s výjimkou Petra Borovce, Petry Tenorové a Alexandra Postlera – bez hlubší osobitosti a autenticity.
Autorské divadlo vítězí
Nečekaný hit festivalového programu: Sluha dvou pánů z Moravského divadla Olomouc. Tu inscenaci jsem po zhlédnutí tipoval na titul Komedie roku. Nestalo se a možná jsou pro to dobré důvody. Původní Goldoni to totiž není, jeho text je tu jen podloží, předloha, východisko k autorské improvizaci, ke svobodné hře s klasickou látkou, která aktualizuje její věčně platná témata. Bulharský režisér N. P. Penev, který Sluhu v Olomouci režíroval, je génius nápadů a scénických gagů. Jenže těch nápadů je až přemíra a jsou používány i v případě, kdy retardují děj. Nicméně: Roman Vencl jako Truffaldino je nesmírně tvořivý herec se schopností autorsky improvizovat a až si ho všimne nějaká televize, stane se rychle novou populární hereckou star. Nakonec stručně o vítězi, o Komedii roku, o Dabing street z Dejvického divadla: napadnutá původní česká hra Petra Zelenky v autorské režii a s hereckými výkony, které berou dech. Při premiéře v Dejvickém divadle výpověď o tom, co jsou současní čtyřicátníci–padesátníci zač, tak silná nebyla. Reprízy, ale i nový „otevřený“ konec inscenaci evidentně prospěly. Bez odpovědi ovšem zůstává i otázka, čím je Zelenkův Dabing street víc: brutální černou komedií, anebo realistickou zprávou o stavu světa, v němž jsme nuceni žít?
Jan Kolář