Jak se lásce vyučuje v Olomouci

20. 1. 2020 / Napsali o nás
Moravské divadlo Olomouc na festivalu Opera uvedlo 6. ledna 2020 ve Stavovském divadle operu Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte v hudebním nastudování Miloslava Oswalda, v režii Andrey Hlinkové, scénu a kostýmy navrhla Miriam Struhárová. Opera zazněla v italském originále s českými titulky.

Bylo by přehnané očekávat mozartovské specialisty od souboru, který musí v olomouckém divadle pokrýt celé repertoárové spektrum nejen opery, ale i operety. Nicméně akustika Stavovského divadla v porovnání s tou jejich v domácím olomouckém divadle souboru zjevně prospěla a šestice sólistů rozehrála komedii o ošidnostech ženské věrnosti s hravostí a humorem na velmi dobré pěvecké úrovni.

Slovenská režisérka Andrea Hlinková už v Olomouci režírovala Rigoletta (2017) a Bohému (2018). Moravské divadlo zná a se slovenskou výtvarnicí Miriam Struhárovou (která s ní spolupracovala i na obou předchozích inscenacích) ušila Così souboru i olomouckému publiku na míru.

Libretista Lorenzo da Ponte a Mozart umístili děj opery do Neapole kolem roku 1780, kde se dva mladí důstojníci, Ferrando a Guglielmo, nechají potměšilým Donem Alfonsem vyprovokovat k sázce na neoblomnou věrnost svých milovaných snoubenek, sester Dorabelly a Fiordiligi, i když budou vystaveny pokušení. Podle pokynů Dona Alfonsa, který pro svůj plán získá také služku Despinu, naoko důstojníci musejí odjet do války, aby v přestrojení usilovali o přízeň dívky toho druhého.

Inscenátorky posunuly děj v čase docela svérázně – dva mladí a čiperní parašutisté, tenorista Jozef Gráf a barytonista Tadeáš Hoza, „seskočí“ na scénu padákem. Odkud seskočili a do jaké časové dimenze dopadli, zůstalo nejasné a koneckonců nepodstatné. Návrh padáku sice Leonardo da Vinci vytvořil již v roce 1480, ale do vojenské výstroje byl zařazen nejdříve v roce 1914 a regulérní výsadkové jednotky vznikly až na konci dvacátých let 20. století. Ale to, že oba důstojníci na scénu přistanou už zamaskováni leteckými kuklami, se hodí – ostatně na převlecích je komedie založena a padáky jsou využity jako dekorativní rekvizita. Převleky pánů i jejich paruky jsou pak inspirovány rokokovou módou stejně jako róby dam, Anny Nitrové a Barbory Řeřichové. Sice důvěryhodně lkají nad „odchodem“ svých snoubenců a v perlivých koloraturách i lkavých kantilénách svádějí vnitřní boje nad svou věrností, rozhodně to však nejsou nějaké zakřiknuté puťky, z nazdobených dlouhých šatů s volány se klidně vysvléknou a svůdně se zabalí pouze do osušek.

Pro přistání se „heliport“ vtipně změní na obří rokokovou pudřenku se zrcadlem na vnitřní otevřené straně víka, která poslouží i jako budoár obou sester, pak také jako „vířivka“, na jejímž okraji se dívky krášlí – malují si nehty, holí si nohy, brousí tvrdou kůži na patách, nechají se masírovat a zabalené jen do osušek koketují s polonahými „nápadníky“ s ručníky kolem beder. A dráždivé koupelnové scéně asistuje i do lázně vhodně ne/oblečený sbor s turbany z ručníků na hlavách. I přes tuto „frivolnost“ inscenace zůstala v mezích vkusu jako „neškodná“ rozverná zábavná buffa, k níž svým komediálním talentem a hbitým buffo basem přispěl i Jiří Přibyl jako spíše šibalský pokušitel než moudrý rádce nebo cynický intrikán Don Alfonso a Patricia Janečková útlejším, nicméně zvonivým subretním sopránem v dané konstelaci dostatečným pro služku Despinu s až přehnaným zdůrazněním převleků za doktora a notáře. Osten mementa ženské nestálosti se nad dárky plyšových králíčků, jimiž pánové obšťastní své dámy, a rachejtlí svatebního dortu zlehka rozplynul do happyendu. K původním párům se přidá i další dvojice, když Despina svede Alfonsa. Ani stín trudomyslných existenciálně psychologických témat tak snadné zaměnitelnosti partnerů nebo sarkastického šklebu, jak bývá dnes tato Mozartova opera vykládána (mimo jiné režie Clause Gutha v Salcburku), nebo dokonce jako brutálního rasismu, násilí, explicitně vyjádřeného týrání a znásilňování v prostředí italské vojenské posádky při kolonizaci africké Eritrei (režie Christophea Honorého na festivalu v Aix-en-Provence).

V případě olomouckého nastudování Mozartovy opery Così fan tutte je třeba ocenit, jak tvůrci za daných podmínek dokázali vytvořit inscenaci, která „za málo peněz“ přinesla solidní „muziku“ – s respektem k cílové skupině, pro niž je v srdci Hané určena.

Hodnocení festivalového představení 80 %

Helena Havlíková

Opera PLUS, 19.1.2020