Kéž by to vydrželo!
Dnes prakticky zapomenutým dílkem jeho autor Robert Planquette rychle zbohatl a prorazil do světa, dokonce až na Broadway. Také u nás se svého času skoro půlstoletí hrálo často, a to i v operetní éře Národního divadla. Po roce 1945 se objevilo jen výjimečně, z ostravského uvedení (1954) olomoučtí převzali texty písní Rudolfa Lampy. Udělali ovšem dobře, že texty znovu přeložili a pročistili, a také že jim ponechali jistou hravou naivitu, která odpovídá hudební kompozici.
Cornevillské zvonky mají blízko právě ke komickým operám, v Olomouci tolik oblíbeným. Osvěžily repertoár osobitou francouzskou hudbou, lehkou v instrumentaci, plnou jiskřivých melodií zcela odlišného rodu, než jaké známe z vídeňské či berlínské operetní tradice. Příběh je chatrný, ale nejde v něm o lásku, tedy jen o lásku, natož o vysokou společnost. A hlavně se vypráví s nadhledem skoro ironickým. A přesně tak Cornevillské zvonky z olomouckého jeviště působí, zahrané stylově v orchestru i na jevišti. Tradičními spíš operními hereckými prostředky převážně mladí interpreti stvořili výrazné postavičky: Barbora Řeřichová (Serpoletta), Lucie Skácelíková (Žerména), Jiří Přibyl (Gaspard) a Milan Vlček (Henri). K tomu výtečně nastudovaný i na jevišti rozehraný sbor. Režisér Lubor Cukr vystavěl jasně formulované obrazy, zvýrazněné bílými kostýmy evokujícími francouzský venkov 17. století. Hezká podívaná i poslyšená, kterou diváci ocenili.
Josef Herman