RECENZE: Roztančené šansony v Olomouci. Sólo pro tři ukazuje soubor v dobré kondici

12. 4. 2021 / Napsali o nás
Nejrůznějších internetových platforem využívají k udržení kontaktu s divákem nejen činoherní a operní soubory, ale také ty baletní. Jestliže v počátku svého uzavření se některé domácí i zahraniční scény vrhly střemhlav do virtuálního světa, postupem času se nabídka tanečních přenosů i záznamů ztenčila. S prodloužením uzávěry se však potřeba kontaktu s divákem zvyšuje a do online přenosů se zapojují i menší soubory kamenných divadel.

Mezi ně patří i Moravské divadlo v Olomouci, které zařadilo do online nabídky nové nastudování inscenace Sólo pro tři Petra Zusky. Toto celovečerní představení se od své premiéry v roce 2007 na scéně pražského Národního divadla těšilo divácké oblibě a hrálo se deset let. Michal Štípa, současný umělecký šéf olomouckého baletu, v něm tančil hlavní roli, jeho nesporné kvality vyzkoušel na vlastním těle, měl tedy dost dobrých důvodů, proč produkci realizovat na menší scéně s jiným ansámblem.

Hlavní postavou celovečerní choreografické kompozice je On, ztělesněný tanečníkem, který provází vybrané songy Vladimíra Vysockého, Jacquese Brela a Karla Kryla. Nejenom na něm stojí hlavní břímě představení, když po celou dobu dvouhodinové stopáže téměř nesejde z jeviště. Jeho silnou protihráčkou je tanečnice alias Ona, zhmotňující v metafoře hrdinovu múzu, na jejíž políbení čeká, partnerku, s níž se sžívá, sbližuje i se v ní ztrácí a jež ho po celou dobu provází v dobrém i ve zlém. Balerína převléká dlouhé jednoduché šaty v bílém, červeném a černém provedení, ve druhé půli je v tmavých kalhotách a světlé košili. Tančí na špičkách, což Zusku přivedlo k využití klasické techniky, kterou rozvinul a obohatil o nové tvary a vazby.

Vodítkem jeho inspirace je několik desítek písní od zmíněných zpěváků a skladatelů. Zuska je namíchal s velkou rozvahou, a tak se před námi odehrává celá škála nálad, emocí, pocitů a příběhů stmelených v kompaktním divadelním tvaru, dramaturgicky sevřeném a funkčním. Taneční variace dvojic a sboru ladí s vybranými písněmi interpretované znělými hlasy. Všechny tři spojuje unikátnost výpovědí, v nichž pokaždé nehladí diváka po srsti. O to tu přeci nejde, naopak Vysockého protest songy burcují zvláště ve vypjatých polohách a alarmují posluchače i v těch méně znělých. Stejně proměnlivou hru hlasu slyšíme i v sametovém projevu Brela a v měkce působícím zpěvu Kryla. Pánové spolu s tanečníky v nás rozehrávají nejednu strunu…

Bílá kytara upomínající na Karla Kryla

Uhrančivý je moment, kdy sólista stojí na forbíně a Brelův šanson Ces gens-la odehraje na místě, když naléhavost výpovědi zachycuje celým svým tělem a hereckým výrazem. Stejně sugestivně vyznívá duet doprovázený známou skladbou Ne me quitte pas, silný dojem zanechává melancholický výjev s písní Je suis un soir d´été se sametově hebkým hlasem Brela. O smrti, lásce, hřbitově mládí zpívá ve svých písních Kryl, o přístavu s horlivými námořníky zase Brel v Dans le port Amsterdam. Ruštinu střídají čeština a francouzština, které zaznívají i v mluvených prolozích propojujících jednotlivé obrazy zarámované do střízlivého scénografického návrhu.

První půli inscenace scéně dominuje velký stůl, na něm, pod ním a kolem se točí tanečníci. V některých minutách se houpou zavěšeni na spodní straně desky, jindy nohama prošlapávají volný prostor nad zemí. Neodmyslitelnou rekvizitou je zde bílá kytara upomínající hlavně na doprovod Krylových písní. Z nich lze vycítit bolest vykřičenou do světa s jistou mírou něhy. Intimní výjevy střídají ty více invazivní i humorně laděné.

Ve druhé polovině stojí v pozadí bílý paraván, dvě židle se stolem, nad nějž později sjíždí objemná lampa. V tomto prostředí se odehrává například laškovný šanson Les Bonbon, srdceryvnost se zarývá pod kůži v Nezkrotných koních od Vysockého. Petr Zuska ve svém Sóle pro tři vytvořil působivou inscenaci s bohatou režijní a choreografickou invencí. Jak šlo vysledovat z obrazovky, její naléhavost spolehlivě zachytili Guido Sarno (On) spolu s Francescou Raule (Ona) s hlubokým vnitřním ukotvením.

Filmová režie představení zprostředkovala v jeho celistvosti, byť ne se všemi nuancemi (zvláště ve srovnání se snímkem ČT z roku 2017). Záznam by snesl intenzivnější nasvícení a soustředěnější práci kamery na detail, jež by dílo více zpřítomnil. Olomoucký balet se v něm ukázal ve velmi dobré kondici, ale jeho výkony si budeme moci naplno vychutnat a hodnotit až po zhlédnutí inscenace naživo.

Lucie Dercsényiová

Lidovky.cz, 3.4.2021