Olomoucká opera uvede Modrovousův příběh o vnitřním sváru a hledání identity. Režisérka Daniela Špinar připravuje vizuálně poutavý večer s hudbou maďarských velikánů

Libretista Béla Balázs psal jednoaktovou operu Modrovousův hrad původně pro Zoltána Kodáye, ale zhudebnění se nakonec ujal Béla Bartók. Všechny tři hudební velikány nicméně spojovalo celoživotní přátelství, láska k maďarské lidové hudbě a zaujetí symbolismem a impresionismem. Opera z roku 1911 měla premiéru v roce 1918 v Královské opeře v Budapešti. V roce 1960 se pak odehrála česká premiéra v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, režie se ujal hostující Erwin Buggé. Nyní, po neuvěřitelných 63 letech, se tato podmanivá opera vrací na jeviště Moravského divadla.

„Na historicky druhé uvedení této vzácné opery si olomoucké publikum počkalo více než šedesát let. To ale ničemu nevadí, protože nás nyní čeká jedinečný večer, který má co nabídnout i náročnému divákovi. Cením si spolupráce s Danielou Špinar, která do celé inscenace vnesla kus své nápaditosti a s našimi umělci vytvořila dílo v Česku nevídané,“ uvedl ředitel Moravského divadla David Gerneš. 

„S operou Modrovousův hrad jsem se setkala již při studiích na Hudební akademii múzických umění v Praze, a toto dílo mě od té doby nepřestává fascinovat. Především teď, kdy se rozeznívá mezi zdmi Moravského divadla a už dva měsíce tu s námi existuje. Vždy jsem si plně uvědomovala, že toto dílo potřebuje titěrnou práci geniálního režiséra, který se ponoří do nejasných psychologických dvousečných vod a vytvoří koncept, který bude tohoto díla hoden. V momentě, kdy Daniela Špinar souhlasila s režií, jsem věděla, že se podaří něco nadpozemsky silného,“ prozradila svůj vztah k dílu a pozadí vzniku spolupráce s režisérkou Veronika Loulová, umělecká šéfka souboru opery a operety.

Námětem opery byl mnohokrát různě zpracovaný příběh legendy o Modrovousovi, jehož poslední žena se nezdráhá odhalit hrozivá tajemství ukrytá v komnatách jeho hradu, za což má zaplatit vysokou daň. Balázs svoji verzi příběhu zredukoval na základní konflikt mezi Modrovousem a Juditou a vytvořil psychologické symbolistické drama. Hrad zde není hradem fyzickým, ale Balázs mu připisuje lidské vlastnosti. Opera díky tomu obsahuje mnoho vrstev a potencionálních výkladů.

Pro režisérku inscenace Danielu Špinar, bývalou uměleckou ředitelku činohry Národního divadla v Praze, je to spíše, nežli příběh o rozdílnosti a nepochopitelnosti mužského a ženského světa, vyprávění o jedné bytosti, ve které spolu mužský a ženský princip zápasí. „Opera je z mého pohledu zaměřena na téma, kterým se v tuto chvíli zabývám, a to je tranzice. Přemýšlím nad tím, kdo je muž a kdo je žena, jak jsou vnímáni ve společnosti, jaké se k nim pojí předsudky a stereotypy. Myslím, že do jisté míry je v každém člověku zakořeněn princip ženy i muže, tvoří jednotku, a přemítám, jak je důležité si to přiznat. Z tohoto úhlu vnímám vyznění opery tak, že pokud si Modrovous bere na hrad ženu, aby jí ukázal sedm zamčených komnat, přeneseně mluví o tom, že když si muž ve svém životě připustí své ženské stránky, stává se celistvým,“ vysvětluje svou interpretaci Špinar.

Moodrovousův hrad je poměrně krátká opera, takže obvykle bývá doplňována ještě dalším dílem. V Moravském divadle zazní spolu s tvorbou Zoltána Kodálye. „V našem podání se bude jednat o „maďarský večer“, kde na Bartókovu operu navazují Kodályho orchestrální Tance z Galanty, a obě díla tvoří obsahově jeden celek. Celý večer je zarámovaný dvěma mužskými sbory z pera Zoltána Kodálye,“ sdělil autor hudebního nastudování a dirigent Petr Šumník.

 „Rozhodla jsem se, že vytvořím dovysvětlení Modrovouse, jelikož nekončí úplně katarzně, ale spíše depresivně. Přidala jsem Tance z Galanty, patnáctiminutovou orchestrální skladbu od Kodálye, a vytvořila jakési vzkříšení, a tím i odlehčenější konec, který také lépe dokresluje mou ideu, že když muž ve svém „hradě“, ve svém srdci a mysli, přijme ženu, je to svým způsobem happyend,“ vysvětlila svůj režijní záměr Daniela Špinar a připouští, že každý divák si z představení může odnést individuální zážitek, neboť na něj bude nahlížet skrze své osobní zkušenosti a vlastnosti, což je však pro ni jako tvůrce žádoucí.

Opera je po hudební stránce náročná. I proto se v Česku často nehraje. „Bartókova hudba je pro sólisty mimořádně složitá po stránce intonační, pro orchestr zase rytmicky a harmonicky. Kromě běžných hudebních prostředků zde Bartók pracuje s témbrovou kompoziční technikou, pro posluchače, myslím, barevně velmi zajímavou. Kodályho Tance z Galanty vycházejí z folklóru a diváci si při nich jistě vybaví čardáš – pomalé melodie a stále se zrychlující tempo. Jedná se o skladbu pro orchestr velmi technicky náročnou, pro publikum ale přitažlivou a efektní,“ sdělil dále Petr Šumník.   

Děj stojí na psychologicky napjatém dialogu Modrovouse a Judity, pěvci tak prakticky neopustí jeviště. O roli Modrovouse se dělí David Szendiuch a Jiří Přibyl. V roli Judity se představí Barbora Řeřichová a Radoslava Müller. V inscenaci, která bude uvedena s českými a anglickými titulky, účinkují spolu se členy baletu. Daniela Špinar si uvědomuje, že divák musí mít prostor sledovat více věcí najednou, a má proto jasnou vizi, v níž usiluje o minimalismus. Ten vyžaduje i od hlavních představitelů, jež se tak musí oprostit od tradičních „operních gest“. Dramatičnost naopak přenechává tanečníkům, kteří dokreslují atmosféru a zprostředkovávají emoce. Výzvou je samozřejmě i maďarština a její správná výslovnost, která si vyžádala několikaměsíční přípravu a s níž pěvcům pomáhala rodilá mluvčí, kolegyně ze sboru Mária Székelyová.

„Zpíval jsem již v šesti různých světových jazycích, ale maďarština pro mě nemá s těmito jazyky žádnou souvislost, takže představuje asi to nejtěžší, co jsem kdy studoval,“ sdělil představitel Modrovouse David Szendiuch. „Pokud jde o maďarštinu, musím říct, že máme skvělou podporu v naší kolegyni Marušce, která s námi od začátku pracuje na správné výslovnosti a neustále ji koriguje i během zkoušek. Tento jazyk je neuvěřitelně zpěvný, přináší určitou razanci, orientálnost a sexappeal. Tím vším je pro mě i postava Judity, která je po pěvecké stránce expresivní a rozmanitá, místy polohou nízká a hned zase velmi exponovaná, což je vlastně zábavné,“ prozradila k roli Radoslava Müller. 

Pěvci se shodují, že role nejsou až tak složité po pěvecké, ale právě intonační a rytmické stránce, a taky kvůli nemožnosti si chvíli odpočinout. „Ze začátku jsem si hledala cestu k Bartókově hudbě, protože upřímně, není to úplně můj šálek čaje. Paradoxně se mi ale role učila velmi dobře. Nicméně, zkoušení je dost psychicky náročné, přeci jen je to těžké téma a „konverzačka“ pro dva lidi, kde musíte po celou dobu udržovat napětí,“ uvedla Barbora Řeřichová a s tím souhlasí i Jiří Přibyl. „Je to šedesát minut absolutní koncentrace. Děláme tzv. modernu, konverzaci mezi hudebním nástrojem a lidským hlasem, kde nás orchestr takřka nedoprovází, ale dotváří atmosféru a doplňuje zpívané slovo, které se často pohybuje na hranici parlanda. Nejtěžší je spojit netradiční řeč a velice těžký hudební part dohromady.“  

Představitelé se musí poprat také s, pro ně netypickým, činoherectvím. „Paní režisérka má velice jasnou vizi, jak by mělo představení vypadat. Musím vyzdvihnout, jak precizně má nastudovanou hudební stránku. Chce po nás hodně civilní herectví, jelikož veškeré drama dělá balet,“ vysvětlila Řeřichová. „Dohromady vytváříme přitažlivé hudebně vizuální dílo. Pro mě jsou taková setkání vždy inspirativní a myslím, že i diváci se mají na co těšit,“ dodal Jiří Přibyl.

Na choreografii se s Danielou Špinar podílí tanečník souboru baletu Tono Ferriol. „Uchopení choreografie vychází z klasického baletu, ale tento projekt byl pro nás výzvou, protože Daniela po nás chtěla trochu něco jiného. Chtěla zahrnout více herectví a vytáhnout nás tak z naší komfortní zóny. Nakonec jsme ale skončili někde mezi tím. Během opery jsme v některých částech spíše minimalističtí a přirození, jinde zase více emocionální prostřednictvím výrazu tváře nebo fyzicky. U Tanců z Galanty jsme ze začátku vyšli z maďarských lidových tanců, pak to přerostlo více do klasického baletu, který jsme ale pojali spíš moderně. Je to pro nás něco nového, také pro Danielu je to první spolupráce s klasickým baletem. Každý jsme do toho vnesli něco svého a stále na tom pracujeme. Věřím ale, že výsledek bude stát za to,“ vysvětlil Tono Ferriol, který se během procesu zkoušení stal druhým choreografem.

Scénu navrhla Lucia Škandíková opět v minimalistickém stylu, kdy pracuje s naprosto obnaženým jevištěm, které vystihuje hrubost a drsnost prostředí i mentální svět Modrovouse. Kostýmy, jež jsou s výjimkou Judity, dobové, ale inspirované současností, navrhla Linda Boráros.

Pavlína Dočkalová, Tisková mluvčí/ PR